Mt 16,24-27 Kázání na svátek knížete Václava
Ž 34,8-10; Zj 21,23-27 (28. září 2007 Ústí nad Labem)
Sestry a bratři v Kristu, vážení ekumeničtí hosté, zástupci významných organizací, účastníci této slavnosti,
dnešní bohoslužba se koná v den svátku českého knížete a světce Václava. Tento svátek je současně státním i církevním. Jako církevní svátek je ale mnohem starší. Křesťanská víra není něčím, co trvá jen krátkou dobu. Není to názor či myšlenka, která se náhle objeví, lidé se pro ni nadchnou a pak zase zapadne, ztratí se a už si na ni nikdo ani nevzpomene. Takových idejí zde už bylo. Křesťanství ve světě, v Evropě i naší vlasti má naopak velmi hluboké kořeny. Svátek knížete Václava nám připomíná starobylost křesťanské víry v naší vlasti. Už na samém úsvitu našich dějin, v samém počátku našeho českého státu, žil člověk, který byl osloven evangeliem Ježíše Krista a byl to dokonce významný muž - kníže, tehdejší vládce, český panovník.
Václavův život zachycují staré legendy a nesčetné umělecké obrazy. Z těchto dávných vyprávění a uměleckých ztvárnění vysvítá především obraz věřícího a zbožného panovníka. Chtěl bych dnes připomenout tři obrazy spojené s jeho životem a mučednickou smrtí. První obraz - Václav s kalichem, druhý - Václav před zavřenými dveřmi chrámu a třetí - Václav mezi dvěma anděly.
Český kníže se pravidelně účastnil bohoslužeb. Podle dobového obrazu Václav přinášel k oltáři kalich. Proto byl blízký středověkým husitům, kteří slavili s úctou tento svátek. Podle legendy dokonce sám Václav připravoval pro bohoslužbu hostie a víno. „Služeb božích se pak s takovou horlivostí účastnil, že každodenně obětní chléb vlastníma rukama zhotovený Pánu opatřoval … A na vinici spěchával, hrozny trhal a vlastníma rukama je vymačkávaje, naléval víno do džbánů a pro potřebu svaté oběti je uchovával,“ tolik Kristiánova legenda.
Tak jako v oněch dávných dobách na úsvitu křesťanství v naší vlasti i dnes je bohoslužba zdrojem duchovního užitku, nové síly a vnitřní obnovy, neboť nám je zcela jedinečným způsobem při slavení večeře Páně blízko Pán Ježíš Kristus. To si uvědomoval kníže Václav. To bylo zdrojem jeho pokorného postoje. Ačkoliv byl kníže, na svou dobu značně vzdělaný, muž s vlivem a mocí, dokázal se sklonit před Kristem přítomným ve svátosti chleba a kalicha.
Časté zobrazení Václava představuje jeho úděl trpícího mučedníka pro Krista a jeho evangelium, které se v jeho drsné době těžce prosazovalo. Naplnil Kristova slova: „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde. Kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (Mt 16,25). Václav šel ráno během své návštěvy bratra ve Staré Boleslavi do kostela. Byl to kostel sv. Kosmy a Damiána. Pravděpodobně byl dřevěný. Ale dovnitř se už nedostal. Ti, kteří ho měli na příkaz bratra Boleslava odstranit, se na něho před kostelem vrhli. Na jeden zvláštní detail ze závěru jeho pozemského života bych chtěl ještě upozornit. Je zmíněn v tzv. Kristiánově legendě. Václav chtěl vstoupit do chrámu. Když už byl blízko vchodu, kněz, který byl uvnitř, zavřel dveře, aby nemohl vstoupit. Kdyby se Václav dostal dovnitř, byl by chráněn. On zůstal venku na dosah nepřátel. Někdo mu totiž přibouchnul dveře. Kdo to byl? Vždycky jsem si říkal, jak je to možné, že mu neumožnil vejít. Vždyť to byl kněz! Chrám je místem azylu a kněz má druhým pomoci, když jsou v nouzi. Církev nemá před druhými zavírat dveře, když jsou v nebezpečí, v těžkostech, když se jim děje příkoří, když potřebují pomoci. Nemáme zabouchnout dveře a říci: „Pomoz si sám!“ Myslet si: „Ono to už nějak dopadne.“ Naopak církev má mít dveře i srdce pro potřebné otevřené.
Václav může být celkovým svým jednáním viděn jako ten slabší, mírný, ustupující, smířlivý. A jeho bratr Boleslav naopak jako bojovník. Ale to není přesný obraz. I Václav je bojovník. Jenomže jeho moc nespočívá v helmici, meči a kopí, nýbrž v síle mnohem větší. Jeho síla nespočívá ve zbroji, ale síle Boží. To vyjadřuje obraz Václava mezi dvěma anděly. Je spojen s touto legendou: Proti Václavovi se vydal Radslav, který ho chtěl sesadit z českého trůnu. Obě vojska se setkala. Václav navrhl, aby bojovali spolu jen oni dva a netekla tak zbytečně krev vojáků. Ať rozhodne souboj mezi nimi, kdo má vládnout. Václav se před bojem pokřižoval. Radslav chtěl po něm ihned mrštit kopí. Náhle však zaslechl hlas: „Neházej“ a spatřil kolem Václava dva anděly. Andělé jsou výrazem neviditelné Boží moci a ochrany. Tak jak to vyjadřuje Žalm 24.: „Hospodinův anděl se položí táborem, kolem těch, kteří se bojí Boha, a bude je bránit.“ K Václavovi se utíkal náš národ v těžkých dobách, kterých v našich dějinách nebylo málo. Nejde však o Václava samotného, že by nás on sám chránil nějakou magickou mocí. Jde především o Boží ochranu a moc (Ž 121,5-8).
Sestry a bratři, na postavu Václava se dívají přísné a kritické oči historiků. Historici se snaží odstranit dobové přemalby a proniknout do hlubších původních vrstev, abychom se mohli dostat k objektivnímu historickému obrazu této postavy z naší národní minulosti. Historickému poznání se nemusíme bránit ani se ho obávat, protože my neulpíváme ve své víře na lidech, ale naše víra je zakotvena v Kristu. My na Václava nahlížíme jako na následovníka a svědka Ježíše Krista ve své době. Proto se po staletí čte na tento svátek oddíl z Matoušova evangelia o následování: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“ (Mt 16,24). Kníže Václav společně s mnohými dalšími svědky je i v dnešní době pro nás příkladem na naší cestě za Kristem – svou pokorou, milosrdným jednáním a každodenním trpělivým nesením kříže. Amen.
Tomáš Butta
Facebook