1 J 1,1-2,2 Společenství s Kristem a mezi sebou navzájem

08.04.2018

Kázání 1. neděli po Velikonocích v Hovoranech a Čejkovicích – 8. duben 2018

Sestry a bratři,

setkáváme se bezprostředně po velikonočních svátcích, kdy jsme slavili vítěznou moc nového života v Kristu. Ve všech třech biblických čteních na 1. neděli po Velikonocích se hovoří o shromáždění a o shromažďování křesťanů, přesněji řečeno o společenství věřících. Podle svědectví Skutků apoštolů se toto společenství prvních křesťanů v jeruzalémské obci projevovalo dokonce i tím, že měli společný majetek (Sk 4,32-35). Slovo „společenství“ není dnes zcela běžné. A má skutečně především biblický a náboženský charakter (ř. koinonia, lat. societás). Setkáváme se s ním v 1. listě apoštola Jana, na který se zaměříme.

Apoštol Jan hovoří o společenství, které má dvojí rozměr. Jednak je to společenství s Bohem Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem (1 J 1,3). A s tím je spjato společenství věřících „mezi s sebou navzájem“ (1 J 1,7). Společenství je ještě něčím hlubším než „shromáždění“. Lidé přijdou, shromáždí se, vyjádří svůj názor, ale pak se zase rozejdou. Oproti tomu ve společenství se vytvářejí užší osobní vztahy, které trvají. Společenství je také něčím jiným, než je „spolek“. Spolky a sdružení se zakládají s určitým účelem a vznikají z aktivity a zájmu lidí. Církevní společenství však nemá jen základ v lidské aktivitě a zájmech, ale má svůj původ a počátek v Božím oslovení.

Podobným výrazem je „společnost“, ale ta bývá velice rozmanitá a vyskytují se v ní lidé s různými názory i zcela protichůdnými. Naproti společenství má být jednotné a je založené na osobních vztazích a všichni, kteří společenství tvoří, mají mít k sobě blízko.

Původně řecké slovo „koinonia“ vyjadřovalo úzké manželské a rodinné vztahy. Společenství charakterizuje velmi úzký vztah, společné sdílení. Ve Starém zákoně se nehovoří o společenství s Bohem. Hospodin je vyvýšený, svatý a též vzdálený. Naproti tomu v Novém zákoně se Bůh v Ježíši Kristu přibližuje, vstupuje do těsné blízkosti a zakládá s člověkem úzký, těsný a důvěrný vztah. V Ježíši Kristu je Bůh na této zemi velice blízko.

Apoštolové ústy apoštola Jana dosvědčují, že s ním byli v tak těsném kontaktu, že ho bezprostředně slyšeli, že ho na vlastní oči viděli a že se ho dokonce dotýkali (1 J 1,1). A prvotní církev zažívala Ježíšovu přítomnost a blízkost i po jeho ukřižování a vzkříšení. Ježíš je spojoval, posiloval a naplňoval jejich srdce i vztahy láskou, dobrem a pokojem.

Můžeme si položit otázku, co nás dnes jako křesťany spojuje jako věřící Církve československé husitské? Co nás spojuje v našich náboženských obcích a v místech, kde věřící naší církve žijí a setkávají se?

Spojuje nás láska k vlasti, vztah k našim národním tradicím a osobnostem, jakými byli Cyril a Metoděj, Mistr Jan Hus, Jan Amos Komenský i Tomáš G. Masaryk. Spojuje nás snaha být slušnými a užitečnými lidmi. A našli bychom jistě i další skutečnosti, které nás činí blízkými. Ale ten nejhlubší důvod je naše společná víra v Ježíše Krista. Vztah důvěry k Bohu Otci a jeho Synu Ježíšovi je tak jako v době apoštola Jana i dnes tím hlavním a základním, co spojuje křesťany, co i nás spojuje v Církvi československé husitské i přes naše rozdílnosti. Společná víra, společná láska a společná naděje jsou tím, co z nás vytváří skutečné společenství.

Co nás dále spojuje? Máme společný majetek? Ano, máme. Sbor je naším společným majetkem. Je odrazem ochoty zříci se něčeho vlastního a schopnosti k obětavosti i štědrosti. A pak nás má také spojovat společná činnost, společné aktivity. Jejich smyslem je šířit evangelium různými způsoby, jako slovem, zpěvem, službou a dalšími způsoby.

Ale společenství církve není jen dokonalé, nebylo dokonce ani v časech prvotní církve. Různými vlivy a projevy je narušováno společenství církve a vzájemné vztahy. Osobní zájmy mohou převyšovat společný zájem a také sebeprosazování jednotlivců či skupin a vzájemné spory a zraňování nedávají prostor Ježíšově lásce. Avšak velikonoční poselství je o odpuštění, o smíření a o pokoji. Vzkříšený Ježíš přichází mezi své učedníky a přináší poselství o odpuštění (J 20,23). A také apoštol Jan ujišťuje o Božím odpouštění: „… on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“ (1 J 1,9).

Velikonoce jsou novým začátkem obnovování vztahu k Bohu, vztahu k Ježíšovi a také obnovování společenství církve, která je jeho tělem v tomto světě. Kéž nám k tomu dopřává Bůh víru o dostatek dobré vůle. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 09.05.2018 10:04 zobrazeno: 879x