Ž 22,2 Ježíšovo zvolání v opuštěnosti na kříži

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Mk 15,34 - Kázání k aliančnímu týdnu modliteb - leden 2011

Sestry a bratři,

           na začátku každého roku se konají hned tři ekumenické akce. Tou první je novoroční slavnost s účastí představitelů křesťanských církví. Tou druhou je tzv. Modlitební alianční týden, který se koná počátkem ledna každého roku. Jeho vznik sahá do roku 1846 a je spojen s tehdejší ekumenickou aktivitou v Londýně. Celosvětově se začal organizovat i spontánně prosazovat od roku 1860. Třetí akcí je Týden modliteb za jednotu křesťanů, konaný mezi 18. a 25. lednem, který je podporován Římskokatolickou církví. V rámci těchto ekumenických aktivit se křesťané z různých církví mají možnost setkat ke společným modlitbám a také ke společnému naslouchání Božímu slovu z Písma svatého.

            Na tento rok jako biblické texty pro alianční týden byla vybrána poslední slova Ježíše Krista, tzv. Sedm slov Vykupitelových na kříži. Vybaví se nám možná jejich zhudebnění skladatelem Josefem Haydnem. Jsou to texty spíše postní či velikonoční svědectví a známe je z pašijových událostí (L 23,34; L 23,43; J 19,26-27; Mk 15,34; Mt 27,46; J 19,28; L 23,46; J 19,30).

            Poslední slova Ježíše jsou narozdíl od jeho kázání či podobenství - obrazných příběhů - velmi stručná a krátká. Je to spíše jen zvolání či výkřik nebo vydechnutí. Přes tuto krátkost je v nich obsažena nezměrná hloubka a tato slova otvírají cestu k pochopení Ježíšova vykupitelského činu. Jsou obsahem naslouchání, přemýšlení a meditace po celý rok – tedy jsou slovem i pro tento alianční týden. Ke každému dni je přiřazen jeden z Ježíšových výroků. Na středu připadá Ježíšovo zvolání na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34; Mt 27,46). Je to začátek 22. žalmu, který se Ježíš modlil.

            V této větě, otázce zaznívá veliké „PROČ?“. V Bibli ve Starém zákoně se ozývá vícekrát tato otázka „Proč?“ jako otázka položená Bohu. Už Mojžíš se obracel s touto otázkou k Hospodinu: „ Proč jsi dopustil na tento lid zlo: Proč jsi mě vlastně poslal?“ (Ex 5,22). Bylo to v situaci, kdy začal jednat s faraónem, ale postavení Izraelců v Egyptě se stále více zhoršovalo, místo toho, aby se dostavila hned svoboda a jejich úděl byl změněn. V žalmech je několikrát vyslovována otázka „Proč?“. „Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?“ (Ž 10,1) „Proč na mne zapomínáš, proč musím chodit zármutkem sklíčen v sevření nepřítele?“ (Ž 42,10) „Hospodine, proč jsi na mě zanevřel a svou tvář přede mnou skrýváš?“ (Ž 88,15) I věřící člověk si klade v různých složitých a těžkých situacích otázku „Proč?“. Proč se to muselo stát? Proč zrovna já musím toto prožívat? Nejhlubší otázka všech otázek „Proč?“ zaznívá právě z úst Ježíše na kříži.

            Tato Ježíšova otázka se týká OPUŠTĚNÍ. „Bože, můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Je to volání opuštěného člověka. Ježíš byl v rozhodující chvíli opuštěn svými učedníky (Mk 14,50). Člověk může zakusit opuštěnost druhým člověkem, může prožít, co je to být sám. I to patří k našemu lidství. Člověk je stvořen pro vztah. Vztah člověka utváří, posiluje, podpírá a obohacuje. A najednou tento vztah, tuto blízkost druhého nemá, místo toho je prázdno (srov. Ž 88,19). Ale tím nejhlubším rozměrem lidské opuštěnosti a samoty je opuštěnost Bohem. Je to ztráta všech jistot a smyslu. V některých osobních situacích i dějinných událostech se jeví, jako by Bůh nebyl přítomen, jako by se zcela vzdálil. Existují různé otazníky nad událostmi lidských dějin, například nad krutostí totalitních režimů 20. století. Ptali se jednoho rabína: „Kde byl Bůh v Osvětimi?“ On odpověděl: „V přikázání Nezabiješ.“

            Ten, který hlásal, že člověk má Bohu důvěřovat, neboť o něm ví a stará se o něho (Mt 6,8), vyslovil slova vyjadřující naprostou opuštěnost. Ježíš na kříži prošel opuštěností Bohem Otcem. Jeho zvolání na kříži je zvoláním nejen trpícího spravedlivého člověka, ale Božího Syna. V posledních slovech oslovuje Ježíš Boha jako svého Otce: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (L 23,34). „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (L 23,46). Boží Syn vstoupil do této nejhlubší opuštěnosti a samoty bez vztahu hřejivé lásky svého milujícího Otce. Prožil to, co měl prožít člověk, jako svůj definitivní úděl. Žalm začíná otázkou „Proč ?“ Proč toto vše musel Ježíš Kristus jako náš bratr a pravý Syn Boží prožít a vytrpět? PROČ JEŽÍŠ UMÍRAL V OPUŠTĚNOSTI OD LIDÍ I OD BOHA? JEN VÍRA, LÁSKA A NADĚJE ZNÁ ODPOVĚĎ NA TUTO OTÁZKU. Proto, aby již člověk v žádné situaci nebyl sám a definitivně opuštěn, neboť on je v tom s ním. Tím vším prošel Ježíš kvůli nám, kvůli každému z nás, abychom my nebyli navždy opuštěni, ale měli naději na nový nepomíjející život v trvalé Boží blízkosti.

            A pak ještě něco podstatného: Poslední pronesená Kristova slova nejsou projevem definitivní bezvýchodnosti. Čteme-li celý tento 22. žalm – nejen jeho začátek, pak pochopíme, proč se ho Ježíš modlil. Obsahuje totiž také jistotu Božího vysvobození a pomoci (Ž 22,25-26a).

            Stále se ukazuje a potvrzuje, jak jsou pro nás křesťany důležité dary a hodnoty, kterými jsou VÍRA, LÁSKA A NADĚJE. Je třeba mít pohled víry, vhled lásky a nadhled naděje. O víře se hovoří jako o „vidění“. Co všechno můžeme vidět očima víry? Ve víře vidíme to, co je neviditelné. Ve víře nevidíme skutečnost černě, ale barevně. Za druhé je třeba mít vhled lásky. Pouze v lásce se nám odkrývá pravé poznání druhých lidí. Bez lásky ulpíváme na povrchu a druhé lidi nedovedeme správně vidět, poznávat je, pochopit je a přijímat je v jejich odlišnosti a nedokonalosti. Vždyť i my jsme nedokonalými. A to třetí je nadhled naděje. Jsme svázáni momentální situací, určováni danostmi a složitostmi života, ale s nadějí můžeme vidět svoji situaci z nadhledu, z odstupu. A co více: S nadějí nahlížíme dále - až k „horizontu horizontů“.

            To se vztahuje na naši osobní duchovní cestu, ale platí to i pro ekumenismus. Neboť je jen jedna víra (Ef 4,5), jedna stejná láska (Fp 2,2) a jedna společná naděje (Ef 4,4). Tyto dary víry, lásky a naděje nejsou totiž omezeny jen na některou církev či společenství, jsou všeobsáhlé, neboť jejich zdrojem je Bůh. Kéž nás on sám těmito dary v dostatečné míře vybavuje a provází nás v Kristu svou milostivou blízkostí. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 03.02.2011 11:27 zobrazeno: 5686x