L 22,54-62 Petrovo zapření a pláč

Kázání na začátek postní doby – únor 2009 Iz 61,1-3; Zj 7,9-17

Sestry a bratři, čtení z Lukášova evangelia nás uvádí do středu pašijového příběhu. Míří k samotnému jádru velikonočního dramatu. Můžeme si ale říci, že se máme na Velikonoce teprve připravovat. Je před námi čas čtyřiceti dnů.
         Jsou však situace, do kterých vstupujeme nepřipraveni. Přijdou nečekaně, rychle. Musíme se v nich bezprostředně rozhodovat, musíme v nich jednat, musíme se v nich osvědčit.
Ježíš sice připravoval své učedníky na to, co se stane, jaké zkoušce budou vystaveni. Ale kdo z učedníků byl na to připraven?
         Krize politické, ekonomické, osobní přicházejí nečekaně. I když se určité signály ukazují, přesto lidé na to nejsou dostatečně připraveni. Na duchovní krize také ne. Takovou duchovní krizi prožíval Petr. Vše se rozpadlo, společenství učedníků, které se zdálo tak pevné a soudržné. Ježíš, který společenství spojoval, se zdál být tak silný a mocný. A najednou byl jako bezmocný uzavřen ve vězení domu velekněze Kaifáše.
Petr se šel v noci tajně podívat ke Kaifášovu domu. Mohl si myslet: Co kdyby se přece jen stal zázrak a Ježíš projevil svou moc a vyšel vítězně z vězení? Bůh mu přece musí pomoci! Ale zázrak se nekonal. Ježíš zůstal ve vězení, byl vyslýchán, byl veřejně zesměšňován jako neschopný, slabý a bezmocný.
Ježíš musel čelit těžkým protivníkům – Pilátovi, Herodovi, radě, veleknězi, vojákům, davům. A on pokorně nesl úděl svého utrpení, aniž uhnul od pravdy. Naopak Petr se setkává jen s bezejmennou služkou a hned uhýbá a couvá. Tato služebná ukázala na Petra se slovy: „Tenhle byl s ním.“ Můžeme říci: Jen služebná! I když i služebníci donašeči, udavači byli vždy nebezpeční. 
Oheň osvítil Petrovu tvář. Evangelista Lukáš uvádí, že Petr seděl tváří k ohni (22,55). Petr tak vystoupil ze tmy, z anonymity, z nenápadnosti, z ústraní.  Petr sice ukázal svou tvář, tvář Kristova učedníka, ale zase ji hned ztratil. Nebyla to zář Kristova (2 K 2,18), která ho osvěcovala, ale záře ohýnku nepřátel, u kterého se spolu s nimi ohříval. Jeho jednání je příkladem přizpůsobování se poměrům. Je typem člověka, který říká v dané situaci, co se od něho očekává. Ustupuje od svých názorů, od svého přesvědčení. Toto podléhání vnějšímu tlaku je zvlášť silné, když je člověk sám. Když je více lidí stejného názoru a přesvědčení, mohou se přece jen navzájem podržet, podpořit, podepřít. Ale Petr byl sám. A přesto zní z Bible nepřeslechnutelně: „Nepřidáš se k většině, když páchá zlo“ (Ex 23,2). Jsou lidé, kteří jsou velmi přizpůsobiví. Říkají to, co chce slyšet právě v danou chvíli jejich okolí. Na žádném názoru si nestojí a je jim to jedno. Vůbec je to také netrápí. Proplouvají životem bez větších problémů.
Ale Petra to pálilo. Jeho život byl totiž pod autoritou Božího slova. Přece jen si vzpomněl na slova Pána. Slovo Boží v člověku žije, působí, i když na chvíli nebo na určitou dobu na ně člověk zapomene. Ale přesto se v pravou chvíli jeho pravda a světlo projeví. A tak se projevilo v Petrovi a přivedlo ho k pláči pokání.
Oddíl dnešního evangelia k začátku postní doby končí svědectvím o pláči, o Petrově pláči. Petr vyšel ven a hořce se rozplakal. Evangelium – radostná zvěst a pláč? To přece nejde dohromady! Ale ano. Pláč a radost patří k sobě. „Blaze těm, kteří pláčou, neboť oni budou potěšeni.“ · Jsou různé druhy pláče. Je to pláč zdeptaných, bezmocných a poražených, o kterém mluví prorok Izajáš v 61. kapitole. Zde se mluví o zkroušených srdcem, truchlících na Sionu, o těch, kteří mají ducha beznaděje. Jsou to ti, kteří zakusili prohru a myslí, že je již situace bezvýchodná. A právě pro ně je určena radostná zvěst a nová naděje, kterou předává prorok Izajáš. · Dále je to pláč trpících, těch, kteří procházejí různým utrpením tělesným i duševním. Ale Ježíš stírá slzy plačících, jak je to zapsáno v knize Zjevení. · A pak je to pláč Petrův, pláč pokání. To byl hořký pláč, hodně hořký. Přesto je to pláč, který je vláhou proměny a duchovního růstu.
         Postní doba nám připadá smutná. Smutek však není cílem a  smyslem. Je jen úsekem cesty, která nás přibližuje k plačícímu Ježíšovi. Ježíš pláče nad Jeruzalémem, pláče nad světem, nad církví, nad námi. Z mnohého v našem životě je mu smutno. Je to smutek hluboké a trvalé lásky vůči nám. Jestliže je postní čas dobou přípravy na Velikonoce, pak je přípravou na radost. Vždyť zdeptaní budou potěšeni. Trpícím Kristus setře slzy z očí. A pláč pokání nás slabých a selhávajících Petrů se změní v radost odpuštění. Kéž tento výhled k Boží radosti určuje i naši čtyřicetidenní cestu časem postu. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 14.05.2009 10:42 zobrazeno: 3907x