Tt 2,1-15 Zdravé učení, které buduje sbor

22.04.2016

Kázání na synodě plzeňské diecéze CČSH - 22. duben 2016

Sestry a bratři duchovní a kazatelé, vážený bratře biskupe Filipe, pokoj od Krista vám všem!

V duchovenské službě, k níž jsme byli povoláni a pověřeni a kterou se snažíme konat podle svých sil a s vírou v Krista, je přece jen určitý čas užitečný k tomu, abychom od své práce a služby získali potřebný odstup a nadhled. Právě synoda je takovým časem, kdy můžeme získávat žádoucí nadhled, abychom nebyli ve své službě tlačeni starostmi a všedními úkoly. Můžeme během synody čerpat ze společenství posílení a sdílet se o své zkušenosti a být otevřeni novým pohledům, myšlenkám, nové naději i proudění Ducha. Přesto každý pastýř žije se svoji náboženskou obcí a myslí na ni, i když se z ní na čas vzdálí. Myslíme na své náboženské obce i místní společenství a na ty, kteří ji tvoří. Jsou to lidé věkem starší, ale i mladší, muži i ženy, lidé v nejrůznějším společenském postavení – schopní, úspěšní i ti, kteří z různých důvodů svůj život dostatečně nezvládají. Jako pastýři se setkáváme s nejrůznějšími lidmi a jako kazatelé mluvíme k rozmanitým posluchačům.

Pro tuto příležitost synody jsem zvolil čtení z listu Titovi. Zde Pavel předává Titovi rady a pravidla pastýřského vedení sboru. Předkládá mu zásady, jak má jako pastýř vést sbor a k čemu jeho pastorační působení má být zacíleno. V tomto listě si všimněme, kdo je adresátem pastýřského působení, jakým způsobem je vedeno a co je jeho cílem.

Vidíme, že adresáty pastýřského působení jsou všechny generace. Jsou to lidé starší i mladší, muži i ženy, podřízení i nadřízení. I když v tomto úryvku listu přímo jsou uvedeni jen otroci, tak na jiných místech se hovoří i o jejich pánech, jak se mají projevovat vůči nim – ke svým podřízeným (srov. Ef 6,9; Ko 4,1). Nejprve se v listě Titovi uvádějí starší lidé. Jako duchovní se věnujeme převážně starším lidem. Starší a nejstarší generace nesou v řadě míst život našich sborů. Ale v církvi mají být zastoupeny všechny generace. Mezi generacemi však dochází někdy k jiskření a vzájemnému neporozumění. Vztahy mezi lidmi a k lidem, ať již starším nebo mladým, patří k obtížným úkolům naší pastýřské služby. Úkolem pastýře je propojovat generace. Nemá být určitá generace protěžována, neboť všechny generace patří do církve. A člověk v každém věku má svoji hodnotu. Právě v listě Titovi je ukázáno jakými vlastnostmi se prokazují věřící lidé i ve svém stáří. Mimo jiné je zde uvedena trpělivost (v. 2). A v případě mladých lidí, kteří bývají někdy ukvapení a zbrklí, má je víra vést k větší uvážlivosti (v. 6). A od těch, kteří vykonávají jakoukoliv službu a práci v podřízeném postavení, se očekává naprostá spolehlivost (v. 10).

Co je nástrojem pastoračního působení? Jakým způsobem pastýř vede sbor? Je to slovo. Apoštol Pavel vyzývá Tita: „Mluv, napomínej, přesvědčuj“
(v. 15). „Drž se zdravého učení“ (v. 1). Ať je tvé učení nezkažené, důvěryhodné, zdravé a nepochybné slovo“ (v. 7-8). V naší pastoraci je nástrojem slovo. Způsobem vedení sboru je slovo. Na jedné straně nemáme nic než slovo, na druhé straně máme právě slovo, ve kterém je moc a síla. Důležité je, aby to co předáváme a co šíříme, bylo „zdravé učení“ (srov. 2 Tm 4,3). „Zdravé učení“ je to, které uzdravuje člověka a duchovně ho proměňuje, ať je v jakémkoli věku a v jakémkoli postavení. Je to slovo o Kristu i slovo samotného Krista. Je to slovo založené na Kristově lásce.

Cíl pastýřského působení slovem je trojí: žít „rozumně“, „spravedlivě“ a „zbožně“ (v. 12). Rozumnost vystihuje vztah k sobě samému. Spravedlnost představuje vztah k druhým a zbožnost je vztahem k Bohu. Opakem rozumnosti je pošetilost. Opakem spravedlnosti jsou zlé úmysly působit druhým křivdu. Opakem pravé zbožnosti je cynismus a povrchnost. Jestliže jsou apoštolem zdůrazněny rozumnost, spravedlnost a zbožnost, pak to neznamená nějaké morální nebo výkony. Naše působení jako duchovních a služebníků Krista a jeho církve nemá vycházet jen z nás samých. Z naší domnělé rozumnosti či kalkulu, z naší samo spravedlnosti, ve které druhé přehlížíme. Dokonce ani z naší zbožnosti, kterou vynikáme nad ostatní. Naše služba má vycházet z Krista a jeho milosti.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tato část pravidel pastoračního vedení křesťanského sboru čerpá z obdobných pohanských pravidel a jsou zde přejaty katalogy antických morálních ctností. Navíc není dnes starověké otroctví a postavení ženy je jiné. Ale to podstatné je, že východiskem a normou jednání křesťana je Kristus. Bez jeho milosti nejsme schopni žít ani rozumně ani spravedlivě ani zbožně. Kristus, který se za nás obětoval, nás posvěcuje. Jeho odpuštění a posvěcení nás uschopňuje ke službě v církvi, k níž jsme společně povoláni. Kéž nás tedy Kristus svou milostí posiluje, abychom mohli konat tuto službu slovem a svátostmi.

Ať „zdravé učení“, které vychází z Krista a jeho lásky, uzdravuje lidská nitra a utváří zdravé vztahy sester a bratří v našich náboženských obcích, v celé Církvi československé husitské napříč generacemi, ale i v bratrské rodině všech křesťanů.

O to prosme Boha a o to jako služebníci Krista usilujme. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 09.05.2016 01:58 zobrazeno: 1522x