1 Pt 4,10-11 Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal

Kázání při svátosti kněžského svěcení sestry Mgr. Hany Rohlíčkové; Husův sbor Praha 2–Vyšehrad, 5. 4. 2008 Ž 33,1-4; J 17,17-20

Sestry a bratři, naše dnešní bohoslužba ve vyšehradském husitském sboru má zvláštní charakter. Dnes přijme svátost kněžského svěcení sestra Mgr. Hana Rohlíčková, absolventka Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy. Za základ promluvy jsem zvolil z 1. listu apoštola Petra ze 4. kapitoly 10. – 11. verš. Z těchto dvou biblických veršů bude vycházet naše společné přemýšlení o kněžství. A to nejen o kněžství všeobecném – všech pokřtěných věřících, které je v tomto listě zdůrazněno (2,3), ale i  o službě presbyterů, pastýřů sboru, tedy o kněžství zvláštním - svátostném (5,1-4).
◘ Být knězem znamená rozvíjet charisma. „Každý ať slouží tím darem milosti, který přijal,“ je řečeno v listě Petrově. Kněžství je spojeno s darem či dary Ducha svatého, darem milosti, s tím, co se nazývá řecky charisma. V prvokřesťanské církvi se na charisma kladl zvláštní důraz (1 K 1,6; 12.1-11; 2 Tm 1,6). Zamýšlíme se my dnes v církvi nad tím, jaké kdo má charisma? Je naším úkolem a odpovědností v církvi rozpoznávat tyto dary. Každý z nás má nějaká obdarování, kterými můžeme být užitečnými a prospěšnými v církvi. Kdybych měl vyjádřit, jaká obdarování a schopnosti má sestra Hana, tak bych uvedl například její organizační schopnosti, hudební vlohy s jejím hlubokým vztahem k liturgii a církevní hudbě, má také předpoklady pro práci s dětmi a mladými i jiné. Nikdo nemá samozřejmě všechny dary a schopnosti a některé nejsou také hned zřejmé. Někdy je člověk v církvi pověřen úkolem a teprve v tom se pozná, jaké charisma má. Nikdy nejsme předem na všechny situace služby a života připraveni a plně a dokonale vybaveni. Charismata, která jsou nám v církvi svěřena, máme rozvíjet. Být jejich dobrými správci, řečeno slovy Petrovy epištoly. To znamená dobře s nimi nakládat. Charisma není pro to, aby člověk nad druhé vynikal nebo dokonce aby druhé ovládal, nýbrž pro to, abychom jím sloužili druhým.
◘  Být knězem znamená kázat. V 1. listě Petrově slyšíme: „Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží.“ Duchovní je kazatel, který musí trávit hodně času nad Biblí. – Vybavuji si, jak jeden starší skeptický bratr farář v době mé bohoslovecké praxe říkal: „Vy mladí bohoslovci si biblicky důkladně a svědomitě připravujete svá kázání. To je dobře. Jen, aby byl vůbec v budoucnosti někdo, kdo by kázání poslouchal.“ Za tu dobu jsem měl nespočet kázání pro menší i větší shromáždění. Bůh si najde své posluchače. Kristus ve své velekněžské modlitbě zaznamenané v 17. kapitole Janova evangelia se modlí nejen za své učedníky a nositele slova, ale i za posluchače, kteří mají skrze jejich slovo, jejich svědectví v něho uvěřit (v. 20). Církev žije slovem, ale ne slovem lidským, podbízivým, přizpůsobivým, plným frází, ale slovem Božím, které má znít pravdivě, neohroženě, důrazně a přitom s citlivostí, neboť jeho obsahem je láska. Význam kázání připomenula česká reformace. Podle mistra Jana Husa být knězem znamená kázat a stát ve službě Kristovy pravdy. Důležité je, aby i dnes jako služebníci a služebnice v církvi byli posvěcováni pravdou Ježíšova slova, vnitřně se s ní ztotožňovali a byli jí sami naplněni.
◘ Být knězem znamená konat službu druhým. Kněžství je služba. - Utkvěla mně ze životopisu jednoho kněze, který jsem nedávno slyšel, zdánlivá drobnost. Byl to velmi vzdělaný člověk s velikým rozhledem. Dostal úkol jít vyučovat jedno dítě. On tento úkol přijal a šel. Kněžství je služba, kterou od nás chce Ježíš. Je to služba nenápadná, neokázalá, třeba jiná, než si představujeme, služba jednotlivcům, malému společenství, konaná v pokoře, bez jakékoliv velké popularity, ale služba v sebezapření a konaná z Boží síly. „Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh,“ připomíná nám apoštol Petr. Znamením kněžství také v naší církvi je štola. Není jen zdobnou součástí taláru. Představuje naši kněžskou služebnost, „jho Kristovo“, které není jen na chvíli, ale celoživotní.
◘ Být knězem znamená slavení. Duchovní jistě nese s druhými tíži života - jejich kříž, nese i svou vlastní tíži - svůj vlastní kříž a není ušetřen smutných chvil a zklamání. Ale kněžská služba je i radostným slavením. K duchovenskému povolání patří slavnosti křtu, biřmování, svatby, různá výročí a příležitosti, kdy můžeme vyjádřit vděčnost a je důvod k oslavě. Lidé ale zas až tolik neslaví. Nevidí důvod k nějaké oslavě. A nebo jsou to sice oslavy okázalé, nákladné, ale povrchní. Pravé slavení je vyjádřením naší vděčnosti Dárci a Pánu života. Ale nejen zvláštní příležitosti, ale každá neděle a bohoslužba je pro nás křesťany slavností, slavením a oslavou. A duchovní vede tuto oslavu. Je to zpřítomnění věčné slavnosti, která je na konci času. Středem této slavnosti není nikdo jiný než Kristus. Je to oslava Boha skrze Ježíše Krista. On je středem i naší dnešní oslavy, kdy vysíláme z našeho společenství sestru Hanu ke službě jeho evangeliu. Amen.  

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 14.04.2008 03:14 zobrazeno: 4071x