1 K 2,6-13a Nepřijali jsme ducha světa, ale Ducha z Boha

Svatodušní kázání při bohoslužbě se svátostí biřmování v Blansku - květen 2008 Př 2,6-10; J 16,7-15

Sestry a bratři, setkáváme se, abychom slavili svátek letnic a abychom prožili společně slavnost biřmování. Pro tuto neděli je určeno čtení z 1. listu apoštola Pavla křesťanům do Korintu o pravé moudrosti z Ducha. Je to slovo příhodné, které se vztahuje k dnešnímu dni církevního roku i k této slavnosti.
Apoštol Pavel v souvislosti se svým apoštolským posláním říká: „učíme moudrosti“. Není to ale moudrost tohoto věku (v. 6), moudrost mocných a vlivných lidí světa (v. 6), lidská moudrost či lépe řečeno vychytralost, ale je to moudrost skrytá v tajemství (v. 7), moudrost Boží (v. 7), moudrost Ducha svatého (v. 13). Již starozákonní učitelé moudrosti vedli druhé lidi k pravému poznání a správnému životnímu jednání. Tuto moudrost života nedosáhne člověk jen svým úsilím, ale dává ji Bůh sám, jak je zřejmé i z dnešního starozákonního čtení. „Neboť moudrost dává Hospodin, poznání i rozumnost pochází z jeho úst“ (Př 2,6).
Pavel říká nejen, co učí, co je obsahem vyučování – moudrost, ale říká také, koho učí -  „ty, kteří jsou dospělí ve víře“.  Pavlovo učení není tedy pro děti, ale pro dospělé. Co si představujeme pod výrazem dospělost? Kdy je člověk dospělý? Dospělost znamená jednak nezávislost, svobodné rozhodování a jednání. Dospívající člověk se snaží vymanit ze závislosti na autoritách, zvláště rodičů. Dítě ještě udělá, co mu řeknou dospělí, ale mladý člověk chce jednat podle svého uvážení. Jenže dospělost, to není jen svoboda a nezávislost, kdy si člověk dělá, co chce, ale především zralost a odpovědnost. Dospělost znamená projít také zkouškou. Zkoušky činí člověka dospělým či dospělejším. I ve víře potřebujeme růst, dospívat. Dospělost ve víře znamená svobodně se rozhodnout pro Kristovu cestu. K biřmování mají přistupovat ti, jejichž víra se již prověřila. Dětská víra je naivní a všechno přijímá bez problémů. Když má dítě dětskou víru, tak je to dobře, ale horší je, když má dětskou víru dospělý. Přijímá nekriticky všechno fantastické, rádoby náboženské i pověrečné. Biřmování souvisí s dospělou křesťanskou vírou. Je vědomým rozhodnutím stávat se křesťanem, být křesťanem, zůstat křesťanem,.
V řeckém textu Nového zákona je užit výraz teleios. Znamená zralý, zletilý, dospělý; v náboženském smyslu též „zasvěcený“, ale užívá se i ve smyslu dokonalý. Proto v Kralické bibli jsou uvedeni „dokonalí“ - o moudrosti mluvíme mezi „dokonalými“. Ve svém výkladu k tomuto místu Čeští bratři dodávají: „ne proto, že by už k dokonalosti přišli, ale k dokonalosti se den po dni nesou“. V Jednotě bratrské se společenství sboru rozlišovalo na počínající, pokračující a k dokonalosti se nesoucí. Ve svátosti biřmování jde tedy o dospělé ve víře, kteří chtějí být ve svém přesvědčení upevněni a utvrzeni. Byl by ovšem klamný názor, že po přijetí biřmování je již člověk duchovně dokonalý. Nikoliv, naopak na věřícího člověka mohou dolehnout rozmanité zkoušky, ve kterých máme jako křesťané obstát. (Proto se také od starých dob užívá při biřmování symbol oleje. V antice byli olejem potíráni zápasníci před bojem. Obrazně vyjádřeno máme být vyzbrojeni a posíleni pro duchovní zápas.) Co je podstatné ve svátosti biřmování, je prosba o Ducha svatého pro biřmovance i pro každého z nás. Prosíme, aby Bůh svým Duchem byl s námi a pomáhal nám. Aby nám Duch umožňoval poznat pravé hodnoty evangelia a osvojit si je.
Pavel křesťanům do Korintu i nám říká: „nepřijali jste ducha světa, ale ducha, který je z Boha. Být křesťanem znamená přijmout Ducha, lépe řečeno přijímat Ducha, žít trvale z něho. Učedníci bez Ducha svatého smýšleli podle svých představ, nerozuměli Ježíšovi, i když byl fyzicky blízko nich a mohli ho na vlastní uši slyšet a na vlastní oči vidět. Když však neměli Ducha Kristova, tak se hádali, kdo z nich je nejvýznamnější. Nechápali smysl kříže a oběti, podlehli slabosti a spánku, když měli bdít, a měli strach, když měli osvědčit svou statečnost. Ale po svatodušních svátcích jsou naplněni silou a mocí Ducha svatého, jak to Ježíš předpověděl. Jakého ducha přijímáme my? Jaký duch nás ovlivňuje? Není to až příliš duch světa? Duch světa je silný. Nežijeme někde na poušti v ústraní, ale uprostřed světa. Tam nás také Ježíš posílá jako své učedníky. Přesto nás nemají měřítka hodnoty světa vnitřně natolik ovlivnit a poznamenat, že druzí ani nepoznají, že jsme křesťané. - Jsou věřící lidé, kteří se jako mladí nebo až v dospělosti stali křesťany. Jak se říká: „přišli ze světa“. Ale může se stát, že sice takový člověk evangelium přijme, ale přece jen se nechává současně určovat názory světa, které nakonec převáží.  - Jiný člověk zase vyrůstá od dětství v církvi. A ten se naopak ocitne v nebezpečí, že pozná najednou něco jiného. Je oslněn a nadšen lákavými možnosti světa. Svět se před ním otevře. Kamarádi ho odvedou od cesty za Kristem. Ale je to klam, jen chvilkové řešení, chvilkové štěstí, kterému člověk může podlehnout. Ale duch světa vyvane a jeho klamný lesk se po čase ztratí. Naproti tomu světlo Ducha svatého svítí stále. Duch nám dává dary a hodnoty, které nepomíjejí. A touto hodnotou Ducha je také moudrost jako správná životní orientace zaměřená směrem na Ježíše. O ni prosíme pro biřmovance i pro každého z nás. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 19.05.2008 09:49 zobrazeno: 3735x