Začíná postní čas

05.02.2018

Článek do ČZ č. 7/2018

V novozákonních epištolách nenajdeme zvláštní předpisy týkající se postu, neboť cesta víry v Ježíše Krista je již jako taková spojena s určitým omezením, strádáním a sebezapřením (Mt 16,24). V prvotní církvi podle svědectví knihy Skutky apoštolů se sice setkáváme s postní praxí spojenou s modlitbami při důležitých rozhodováních (Sk 13,2-3; Sk 14,23), jako správná cesta však není spatřována příliš velká askeze (Ko 2,23), nýbrž je od křesťanů požadována vyváženost a střídmost v jídle a pití (1 Tm 3,11; Tt 2,2).

Půst bývá charakterizován jako „ukázněnost úst“ ve smyslu odepření si určitého jídla po stanovenou dobu. Křesťanský půst však není hladověním, ale jde o omezení jedení masa a pití alkoholu. Typicky postním jídlem se staly v křesťanské tradici ryby a luštěniny.

Půst se však nevztahuje pouze na odepření si jídla, ale jako „ukázněnost úst“ se vztahuje také k našemu mluvení. Důležitý je „půst slov“. „Je lépe jíst maso a popíjet víno, než v pomluvách požírat své vlastní bratry“ (Hyperochios). 

Půst je třeba chápat především jako nelehký vnitřní duchovní zápas a čelení negativním silám a vášním. Podle starobylé mnišské duchovní zkušenosti jsou především tři takové síly, které spoutávají a zotročují lidské srdce – nestřídmost, lakomství a snaha o přízeň lidí. 

Čas předvelikonoční přípravy máme chápat jako příležitost k prohlubování osobní i společné zbožnosti, jak čtením z Písma svatého, modlitbou, tak i častější účastí na bohoslužbách a pobožnostech. Své místo v tomto čase církevního roku má svátost pokání se zpovědním zrcadlem, v němž poměřujeme svůj každodenní život a jednání s řádem Boží lásky, vyjádřeným v Desateru Božích přikázání, v Ježíšově dvojpřikázání lásky i v novozákonních apoštolských výzvách ke křesťanskému životu z víry.

Jsme vybízeni k sebezkoumání, k sebezpytování, ke kritickému pohledu, ne na druhé, ale především sami na sebe. „Ať každý zkoumá sám sebe“ (1 K 11,28). Ať každý zkoumá své vlastní jednání a nepoměřuje se povýšeně s druhými (Ga 6,4). A i kdybychom si při svém zpytování svědomí nebyli ničeho špatného vědomi, je to stejně jen sebeklam (1 J 1,8) a nejsme tím ještě ospravedlněni, neboť naším soudcem je Bůh (1 K 4,4).

V postním čase se tak do středu našeho duchovního pohledu a rozjímání dostává kříž Ježíše Krista. V něm nám Bůh přináší odpuštění, ospravedlnění, smíření a pokoj. Kříž se tak stává znamením spásy a nového života, jak v plnosti zazní o Velikonocích, na které se připravujeme.

Tomáš Butta

patriarcha

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 26.03.2018 05:25 zobrazeno: 1096x