Náprava a její překážky v pojetí bratrského biskupa Jana Amose Komenského

Slovo na Růžovém paloučku u Litomyšle

Vážení účastníci shromáždění na Růžovém paloučku, sestry a bratři,
         tento malebný kout naší vlasti je spojen s historií české reformace. Na letošní rok připadá výročí Jednoty bratrské, jejíž vznik se datuje k roku 1457. Jednota bratrská uskutečňovala program české reformace v jeho radikální podobě. Ve dvou směrech se rozešla s husitstvím. Jednak vyjádřila nesouhlas s užitím násilí a s válkami, neboť k jejím určujícím motivům patřila zásada Chelčického pacifismu. Další důvod jejího vzniku byla kritika většinového utrakvismu či církve podobojí v tom, že došlo k ústupkům vůči původnímu reformačnímu programu a byla nastoupena cesta kompromisů. Vlastní rozchod s husitskou církví nastal ve chvíli, kdy došlo v Jednotě v roce 1467 k volbě vlastních kněží. Členové Jednoty bratrské se rozhodli pro život v ústraní ve venkovském prostředí vzdáleni od městského života. Usilovali o to být společenstvím žijícím podle pravidel Nového zákona, podle zásad Kristova evangelia. Důsledně se snažili plnit tyto zásady ve společenství a ve skromných podmínkách zemědělského prostředí. Kdo navštíví Kunvald nedaleko Žamberka ve východních Čechách, poznává atmosféru, kde první členové Jednoty bratrské žili uprostřed přírody a usilovali o obec Boží na zemi. Chtěli následovat Ježíše a jeho první apoštoly, kteří také žili prostým životem ve venkovském prostředí tehdejší Palestiny.
         Pro Jednotu bratrskou v jejím počátečním období byla charakteristická její výlučnost až izolace. Odmítali politickou moc, majetek a dokonce i vzdělání. Členové Jednoty věděli, že moc se dá zneužít a že evangelium nelze prosazovat mečem, mocí a násilím. Moc a její užití se sice jeví jako nejkratší cesta k uskutečnění Božího království na zemi, ve skutečnosti je to však cesta nejdelší. Odmítali nadměrný majetek, který činí člověka nesvobodným. Zarážející je, že odmítali také vzdělání. Měli nedůvěru ke středověké scholastické učenosti, která může rozmělňovat prostou pravdu Ježíšova evangelia a činí člověka domýšlivým. Zdůrazňovali, že láska je nad poznání ve smyslu výroku apoštola Pavla: „Poznání vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje“ (1K 8,1).
Když hledíme k začátkům Jednoty bratrské, o to více je překvapivé, jak tato výlučná a početně menší církev měla později takový vliv v tehdejší společnosti a trvalý význam pro naši kulturu. Za biskupa Jana Blahoslava, který dýchal ovzduší humanistické vzdělanosti během svých studií v zahraničí, otevřela se v Jednotě cesta k hlubšímu a širšímu vzdělání, aniž by byl opuštěn důraz na praktický život křesťana podle Ježíšova evangelia. Jednota bratrská dbala bedlivě na vzdělávání svých členů, ale zejména na výchovu a vzdělání svých kněží. Bratrští kněží se však museli současně vyučit nějakému řemeslu, aby se dokázali uživit v čase pronásledování. V řadě míst vznikaly bratrské sbory a rozvíjelo se školství. Trvalou hodnotou pro naši kulturu je Bible kralická, která byla přeložena z původních jazyků a vytištěna i přes všechny obtíže činěné  tomuto dílu.
         Z těchto předpokladů vyrostl a na ně navazoval bratrský biskup Jan Amos Komenský – jeden z největších vzdělanců tehdejší Evropy. Reformaci chápe ne již jako pouze církevní a místně omezenou záležitost, ale jako celosvětový nápravný proces ve všech oblastech života - v politice, ve vědě a v náboženství. Je autorem rozsáhlého spisu s názvem Obecná porada o nápravě věcí lidských, který byl vydán ve třech dílech v roce 1992. Je třeba však podtrhnout, že právě náboženské motivy opírající se o Bibli a vycházející z křesťanské víry, lásky a naděje jsou pro Komenského usilování a jeho veškerou činnost výchozí. V tom byla zřejmá jeho zakotvenost v české reformaci a v Jednotě bratrské. Pro Komenského je typické slovo „náprava“. V Bibli se s tímto termínem setkáváme, stejně tak jako s obsahově blízkými či totožnými pojmy, jakými jsou obnova, změna, proměna, nové lidství a další. Například v jedné z výzev apoštola Pavla slyšíme: „napravujte své nedostatky“ (2K 13,11).   
Chtěl bych se s vámi podělit o některé myšlenky z Komenského díla, týkající se právě nápravy a obnovy. Náprava je podle něho „uvedení dobré věci, propadající nákaze, v původní dobrý stav“ (Obecná porada o nápravě věcí lidských, III. sv., s. 290). Předpokladem je biblická zpráva o stvoření světa, který vzešel ze Stvořitelovy ruky jako dobrý (Gn 1. kap.), a dokonalost a harmonie rajské zahrady (Gn 2. kap.). Tento biblický obraz ráje Komenský vícekrát vykresluje, například hned v úvodu své Didaktiky (VSJAK, sv. I. Praha 1958, s. 48). Ve světě však zavládl zmatek a všude se projevuje porušení, jak to s literárním mistrovstvím líčí Komenský ve spise Labyrint světa a ráj srdce. Podle Komenského – věřícího křesťana - dílo slavné obnovy náleží jedinému Kristu (Obecná porada, II. sv., s. 279). Současně Komenský dodává: „Nicméně je pravda, že On toto své dílo koná tak, že žádá spolupráce svých věrných“ (cit. s. 280). U Komenského je zřejmá aktivita člověka, činorodost, neumdlévající konání dobra, spolupráce s Bohem. Člověk nemá být pasivní, ale má se aktivně podílet na nápravě porušeného světa i sebe sama.
Náprava je ale podle Komenského obtížná, neboť jsou jí kladeny překážky. První překážkou nápravy, změny k lepšímu, je bezstarostnost a otupělost, jinými slovy lidská lhostejnost. Komenský užívá citát Seneky, že člověk nemá chodit ve stádu za hloučkem kráčejícím v čele, tam, kam jde, a ne tam, kam se má jít (s. 296). Spokojujeme se s tím stavem, jaký je, a zdráháme se připustit lepší. Druhá překážka je předsudek. To znamená, že člověk není schopen se vymanit z prvních dojmů, které v něm hluboce utkvěly. Jiné názory není schopen přijmout a opovrhuje jimi. Modlou se tak stává vlastní filozofie, vlastní náboženství a vlastní politika (s. 297). Třetí překážkou je zatvrzelost. Následkem je nechuť k pravdivějším a lepším myšlenkám, od kterých se odvracíme a tvrdošíjně se jim bráníme. Z toho pramení ve filozofii nejostřejší spory, v politice nejkrvavější války a v náboženství nejprudší nenávist. Komenský cituje apoštola Pavla, že se jedná o horlivost bez pravého poznání (Ř 10,2). „Jestliže však takovou horlivost neodložíme a nenaučíme tomu jiné, budeme horlit bez konce a beze všeho užitku a věci zůstanou tak, jak jsou, rozptýlené, rozmetané, nikdy nedosahující svornosti“ (cit. s. 297).
Komenský ukazuje cestu, jak tyto tři překážky odstranit. Abychom překonali lhostejnost, všechno pozorujme lépe, nespokojme se s povrchním pohledem. Abychom dokázali překonat předsudky, zkoumejme vše, a co je dobré, toho se přidržme. Zatvrzelosti se čelí tím, že každý má být hotov vyměnit omyl za pravdu (s. 94).  Komenský překračoval svou dobu, ale přesahuje i naši dobu, kdy lhostejnost, předsudky a určitá názorová neústupnost nás stále provázejí. Cesta k nápravě, změna k lepšímu ve vztazích mezi lidmi, mezi církvemi, mezi skupinami ve společnosti je možná podle Komenského hlubším vzájemným poznáváním a větší mírou skutečné tolerance.
Tento zvláštní kout naší vlasti není jen místem smutku, loučení exulantů bratrského vyznání s rodnou zemí, ale také místem naděje. Právě Jan Amos Komenský, jeden z těch, co museli opustit svou vlast, byl mužem veliké naděje. Přes všechno, co prožil a zakusil, zůstal mužem pevné a stálé naděje a výhledu k lepší budoucnosti a konečnému obnovení světa na základě biblické vize. Patřil k Jednotě bratrské, která se vyznačovala nadějí i v čase pronásledování, které ji provázelo od jejího vzniku. Byla pronásledována ze strany katolické církve a byla vystavena i nepřízni většinové církve podobojí. Zde se podle tradice členové Jednoty bratrské loučili se svou vlastí. Oporou jim byl pohled víry k vítěznému Beránkovi, posilovalo je vědomí Kristova nebeského kralování navzdory všem politickým vládám a společenským poměrům. Tuto naději sdílel i Jan Amos Komenský (srov. Molnár, A.: Eschatologická naděje české reformace. V: Od reformace k zítřku. Praha 1956, s. 89).
Celá řada míst v naší vlasti nás odkazuje k událostem minulých dob. Pro mladší generaci nejsou minulé události a vzpomínkové akce zas až tolik přitažlivé. Mladí lidé razí zásadu: „Z minulosti se žít nedá.“ Dnes je přece nutné držet krok s rychlým vývojem techniky. Zajímavé je jen to, co je právě teď. To, co bylo, je již minulostí a není to zajímavé. Proč se zabývat nějakými náboženskými hádkami a politickými konflikty minulosti? Ano, platí, že z minulosti se žít nedá, ale bez ní také ne. To se týká života jednotlivce i celého národa a společnosti. Snahy vytěsnit minulost znamenají zapomínat na vlastní kořeny a žít povrchním a plochým životem. Jsme součástí společnosti, kultury, která má své hluboké kořeny a základy v minulosti – ve víře, úsilí, rozhodování a naději našich předků. I toto místo nám to připomíná a současně nám klade otázku, zda hledáme hodnoty, které činí člověka člověkem.

Tomáš Butta – červenec 2007

Ivo Vacík publikováno: 03.07.2007 03:48 zobrazeno: 4547x