Martin Luther a jeho učení o ospravedlnění z víry

20.06.2017

Článek do ČZ 26/2017

Letošní rok je označován jako „rok reformace“, jejímž jedním z hlavních představitelů je německý reformátor Martin Luther. Narodil se v Eislebenu v roce 1483. Studoval nejprve v Erfurtu filozofii a potom na Erfurtské univerzitě práva, jak si přál jeho otec. Ale v roce 1505 prožil při bouřce v ohrožení života náboženskou zkušenost a rozhodl se vstoupit do augustiniánského kláštera. Rok po vysvěcení na kněze byl povolán do Wittenberku na univerzitu. V roce 1512 se stal doktorem biblických studií. Přednášel na univerzitě a kázal v městském kostele. V říjnu roku 1517 vystoupil proti prodeji odpustků. Jak se traduje, přibil 95 tezí na dveře wittenberského zámeckého kostela. Chtěl tím vyvolat pouze akademickou diskusi, ale věc se rychle zveřejnila a vyvolala širokou odezvu. Tím se dostal Luther do víru událostí a současně do sporu s církevní hierarchií. Za poslední instanci pravdy považoval Luther Písmo svaté, kterým má být poměřována veškerá církevní autorita. Vyjádřil se kladně o Husovi a o jeho učení o církvi. Tím si získal mnohé sympatie v tehdejších Čechách. V době selské války řekl ne k násilí. Evangelium se nemůže prosazovat mečem a násilím. Jedinou zbraní je Boží slovo, jak je to vyjádřeno i v jeho písni: „Je pevným hradem Pán Bůh náš.“ „Boží slovo přežije tu všechnu temnou zlobu…“ (Zpěvník CČSH, č. 7). Tato píseň se stala se hymnou reformace. 

Středem Lutherova učení je nauka o ospravedlnění. Není to žádné nové učení, Luther navazuje na apoštola Pavla. V jeho listě Římanům slyšíme: „Spravedlivý z víry bude živ“ (Ř 1,17).  Čteme-li důkladně epištolu Římanům, pak poznáváme, že Pavel nejprve mluví o lidském hříchu a Božím soudu. Pak teprve přichází na řadu evangelium.

Co znamená ospravedlnění? Co tímto výrazem apoštol Pavel míní? My rozumíme většinou slovu ospravedlnění tak, že člověk ospravedlňuje především sám sebe. Říká: „Musím se ospravedlnit.“ Vysvětlujeme, proč jsme udělali to či ono, nebo naopak, proč jsme to neudělali. Svalujeme vinu na nepříznivé okolnosti, momentální stav nebo přímo na druhé. My lidé děláme vše pro to, abychom nemuseli přiznat vlastní chybu a nedostatek. Dokážeme si mnohé prominout, odpustit, omluvit. Snažíme se ospravedlnit nejen před lidmi, ale i před Bohem. Ale zde je veškeré naše ospravedlňování bezcenné. Před Bohem se nikdo ospravedlnit nemůže. Naše lidská domnělá spravedlnost před ním je jen klam. Naše sebe lépe připravované ospravedlňování a sebe obhajoba před Bohem neobstojí. Před Bohem Otcem obstojí jen spravedlnost Ježíše Krista. Spravedlivý Ježíš Kristus vstupuje mezi Boha Otce a lidstvo. Bůh už nás pak nevidí, ale vidí Krista, který se před nás staví. Kristus přijímá na sebe náš úděl hříšníka a naopak nám dává svou spravedlnost. My sami nejsme těmi spravedlivými. Ale Bůh nám pro jednání Kristovo uděluje svou milost a ospravedlňuje nás. Bůh se již na mne dívá skrze Ježíše.

Martin Luther v roce 1514 hloubal nad listem Římanům ve své pracovně ve věži augustiniánského kláštera ve Wittenberku. Ačkoliv se snažil úzkostlivě plnit pravidla řeholního života, byl stále zneklidňován svým svědomím. Znovu a znovu se vynořovala otázka: „Jak obstojím před spravedlivým a přísným Bohem?“ Náhle prožil okamžik, kdy pochopil, co je to Boží spravedlnost zjevená v evangeliu. Porozuměl Pavlově výpovědi: „Spravedlivý z víry bude živ.“ Ve svých vzpomínkách Luther říká: „ jako kdybych se v tu chvíli znovu narodil. Zdálo se mi, že do široka otevřenými dveřmi jsem vstoupil přímo do ráje. Celé Písmo dostalo v mých očích najednou novou tvář “ (A. Molnár: Na rozhraní věků, s. 176). Luther pochopil a prožil, že před Bohem neobstojíme jako spravedliví kvůli svým zásluhám, kvůli svým dobrým skutkům, ale jen vírou v Krista. Poznal to, co říká apoštol Pavel: „Bůh ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.“ Jen víra zachraňuje člověka. Vírou si přivlastňujeme to, co pro nás Bůh v Kristu udělal. A celý náš život je pak vděčnou odpovědí na tuto zdarma nám danou a nezaslouženou milost v Kristu. Toto poznání nás musí vést podobně jako Luthera k vnitřní svobodě a radosti. Ale v žádném případě to není důvod k pasivitě či mravní lhostejnosti. Ano, zachraňuje víra, ale taková víra, která se projevuje také láskou (Ga 5,6).

Tomáš Butta

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 20.06.2017 03:01 zobrazeno: 1540x