Mt 5,3 Pokora - začátek duchovní cesty

Kázání v Husově sboru ve Voticích – leden 2009 Iz 57,14-15; 1 Pt 5,5b-11

Sestry a bratři,
         po křtu u Jordánu (Mt 3,13-17) zahájil Ježíš svou veřejnou činnost. Kázal, učil, uzdravoval (Mt 4,23). Za souhrn celého Ježíšova učení je považováno tzv. Kázání na hoře obsažené v 5. až 7. kapitole Matoušova evangelia.
         Celé Kázání na hoře začíná osmerem blahoslavenství. Známe je také z naší liturgie ve zhudebněné podobě. Blahoslavenství je úvodní oslavná řeč, chválení ctností a lidských vlastností. Tak to bylo běžné i v antice a setkáváme se s tím i u Aristotela (srov. Rétorika, s. 64-72). Jenomže hodnoty, které chválí Ježíš, jsou přece jen rozdílné od těch, které byly chváleny a oceňovány ve starověku, a také které odpovídají žebříčku hodnot současné doby. Blahoslavenství jsou totiž úvodním vyhlášením hodnot, zásad a pravidel Božího království, nového věku, „duchovní kultury“, jak to vyjádřil Karel Farský (Postily, s. 288).
Z našeho pohledu se zdají být tyto hodnoty a vlastnosti určitou utopií. Ve světě se mohou prosadit a uspět podle našich zkušeností lidé jiných vlastností než těch, které chválí Ježíš. Jestliže ale Ježíš mluví o hodnotách Božího království, pak to není nereálná utopie. O Božím království mluví přece ten, který jej velmi dobře zná, ten, který z něho přišel. Ten, kdo k nám mluví, přišel od Otce z nebe. To jsme vírou poznávali, když jsme slavili jeho narození. Při křtu v Jordánu se pak toto Boží synovství potvrzuje. On ví, jak to tam vypadá, jaká jsou tam pravidla, jaká měřítka, jaké hodnoty, a tím i to, co je v našem životě hodno skutečné chvály a ocenění.
         O nedělích této doby církevního roku po svátku Zjevení Páně a ještě v čase postu se máme zamýšlet nad smyslem jednotlivých blahoslavenství. Karel Farský ukázal, že smysl blahoslavenství se pochopí velmi dobře tehdy, vyjádří-li se opačně. Pokusme se tedy otočit blahoslavenství v pravý opak. V tu chvíli vynikne jejich smysl. V opačném případě by to tedy znamenalo: Sláva lidem neskromným a zištným, sláva lidem, kteří se všemu vysmívají a kteří mají na své tváři nucený úsměv jako projev své přetvářky, sláva lidem hlasitě se projevujícím, kteří nemají sice argumenty, ale zato mají silný hlas, sláva lidem lhostejným vůči spravedlnosti, těm, kteří rezignovali na tuto hodnotu, sláva lidem nemilosrdným, kteří nemají v sobě ani trochu soucitu, sláva lidem pokřiveného charakteru, lidem dvojznačného srdce, sláva lidem, kteří vytvářejí konflikty, sláva lidem, kteří působí násilí a utrpení druhým. V tu chvíli vynikne rozdíl mezi Božím královstvím a světem, kde se projevuje snaha o prosazení sebe a svých zájmů za každou cenu.
         První blahoslavenství, nad kterým se máme dnes zamýšlet, se týká  „skromných duchem“.  Jenomže  hned toto první blahoslavenství nám přináší při výkladu nemalé obtíže. Jak mu rozumět? Co znamená „chudí duchem“? V tradici se vedle sebe vyskytují dva výklady. „Chudoba ducha“ je vykládána jako vnitřní stav, jako pokora a nebo se to chápe jako skutečná chudoba. Chudí duchem jsou ti, kteří si zvolili z Ducha svatého život v chudobě a prostých podmínkách.
         Přidržme se výkladu, že se jedná o pokoru. Vždyť již ve Starém zákoně je řečeno, že Hospodin pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit po své cestě (Ž 25,9). Pokorné oslaví spásou (Ž 149,4).
Důraz na pokoru je tedy na samém začátku Ježíšova kázání na hoře, jeho jedinečné promluvy k učedníkům a zástupům všech dob. Pokora je na začátku duchovní cesty. Bez ní nemůžeme udělat krok dále správným směrem. Je předpokladem zrání každé věřící osobnosti.
         Sebespokojenost je překážkou na této cestě. Příliš velké zdůrazňování vlastních předností, schopností a zásluh znemožňuje vstup do Božího království. Musíme nejprve uznat svou vlastní chudobu a prázdnotu před Bohem, abychom od něho mohli něco přijmout. Nemáme nic, co bychom mu mohli sami ze sebe nabídnout. Jsme těmi přijímajícími z jeho nekonečného bohatství. Pokora se má projevovat ve vztahu k Bohu, ale i lidem. „Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť ´Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost´“(1 Pt 5,5b).
         Je třeba říci, co pravá pokora není. Není to servilnost a není to ani pocit méněcennosti. Servilnost znamená, že projevujeme přehnaně poníženost vůči někomu, abychom z toho získali výhody. Hovoří se o syndromu cyklisty: Směrem nahoru se člověk hrbí a směrem dolů šlape (K. Kopřiva, Lidský vztah jako součást profese. Praha 2006, s. 143; srov. Hans Küng: Světová étos pro politiku a hospodářství. Vyšehrad Praha 2000, s. 103). A méněcennost je, že si sami sebe nevážíme. Není to však servilnost ani pocit méněcennosti. Je mnoho důvodů, proč si sami sebe vážit. Vážit si sebe, ale současně si uvědomovat svou omezenost.
         Bylo řečeno, že nezbytnou podmínkou přijetí Božího království je uznat svoji vlastní duchovní chudobu. A to se uznává jen velmi těžko. Kdo chce přiznat svou chudobu? Tak jako v hmotné oblasti se lidé rádi prokazují pěkným domem, vybavením, autem, nákladným životním stylem. A stejně tak v duchovní oblasti nás to svádí k tomu být hrdými na vlastní duchovní bohatství, na své poznání a zkušenosti, ovoce víry – co jsme již dokázali a co je vidět. Pokorný člověk však zná sám sebe.  Nesmýšlí o sobě víc, než se sluší a než je zdrávo. John Wesley dokonce říkal, že pokora znamená uvědomit si, že v nás není žádné duchovní dobro (John Wesley, Kázání našeho Pána na hoře. Praha 1988, s. 36).
         Pokorný člověk ví o svém sklonu ke zlému, o neschopnosti naplňovat bezezbytku Boží přikázání, i když se o to sebevíce snaží. Pokoru potřebuje věřící člověk – Ježíšův učedník, který je na samém začátku své cesty, ale stejně tak i ten, kdo s ním již ušel a prožil mnoho. I on potřebuje duchovní skromnost, protože ví o své prázdnotě, která čas od času může přijít.
         Slyšíme výzvu: Pokořte se pod mocnou ruku Boží (1 Pt 5,6). Jak se dostaneme ke stavu pokoření? Může se to stát tím, že nás pokoří druzí lidé. Ukáží nám naše meze. Jsou někteří lidé, kteří mají zálibu v pokořování, ponižování a deptání druhých. Snaží se tak ukázat druhým svou domnělou převahu. To je pokoření, ale ne pokora. K té nás přivede jenom Bůh. To, na čem jsme si tolik zakládali, v čem jsme si mysleli, že jsme dobří, Bůh nám ukáže, že tomu tak není. Přivede nás do situace, kdy pochopíme svou vlastní slabost,  bezmocnost, prázdnotu, odkázanost na něho.
         V tomto stavu se můžeme více přiblížit Ježíšovi. Neboť on sám je tím, kdo je „pokorného srdce“ (Mt 11,29). V tomto stavu také můžeme přijmout zaslíbení Boží o nezměrném a nezaslouženém obdarování. Vždyť právě pro nás nedokonalé je určena plnost a bohatství Kristem darovaného Božího království. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 14.05.2009 10:39 zobrazeno: 3912x