Ex 40,1-9 Sbor místem setkání s lidmi a s Bohem

Kázání při 80. výročí Husova sboru v Brně na Botanické – říjen 2009 Žd 3,2-6; Mt 4,23-5,2

Sestry a bratři,
         zdravím vás všechny při slavnosti 80. výročí Husova sboru v Brně na Botanické. Pro tuto příležitost jsem zvolil čtení z knihy Exodus o bohoslužebném stanu Izraelců. Když Izraelci putovali pouští, tak uctívali jediného Boha, Pána nebes a země, ve zvláštním bohoslužebném stanu. Tento stan však nespadl z nebe již hotový. Nebyl, jak se říká, „postaven na klíč“. Lidé ho museli na Boží pokyn sami zhotovit. Na počátku budování a zařízení stánku bylo slovo. „Hospodin promluvil.“ Je to sice slovo k Mojžíšovi: „Uděláš příbytek stanu a zařídíš ho tak a tak...“ Ale on sám by to udělat nemohl, potřeboval schopné a obětavé spolupracovníky. Na stavbě se podíleli mnozí. A to si představme, že museli Izraelci zhotovovat stan v podmínkách pouště a pusté krajiny pod pohořím Sinaje. A přesto se muži dali do díla a ze dřeva stromů, které byly pod horou, zhotovovali dřevěné části příbytku. Ženy zhotovovaly látky. Lidé se na vyhotovení stanu a na jeho vybavení složili. Darovali zlaté, stříbrné a měděné šperky, které si odnesli s sebou z Egypta. – Když si sami lidé něco vytvoří a vybudují, tak si toho o to více váží. Když však k něčemu přijdou již jako hotovému, tak se to považuje za samozřejmé a nemají k tomu takový vztah. Jak si generace věřících musely vážit tohoto chrámu, který byl budován z vlastních sbírek a obětavým úsilím mnohých! S jakou vděčností byl tento chrám otvírán před 80 lety! Jak rádi sem tehdy lidé přicházeli a setkávali se zde, když si sami tento chrám zbudovali!
         Izraelci měli velmi zvláštní svatyni. Byl to přenosný stan. Když putovali pouští, tak ho rozložili, svinuli a přenesli dále, a tam ho znovu postavili. Přenosný stan znamená, že Boží lid je stále v pohybu. Je na cestě, jde, směřuje k cíli. Bůh není vázán na jedno jediné místo, kde by byl přítomen a jinde nikoliv. Byl přítomen uprostřed svého lidu, ať Izraelci šli nebo tábořili na místě. Později po usazení se v zemi, si židé spojovali Boží přítomnost s chrámem na hoře v Jeruzalémě. Ale Ježíš říká, že Bůh nebude uctíván ani jen v Jeruzalémě ani na žádné jiné hoře (J 4,21). Je přece Duch – a ti, kde ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě“ (J 4,24). Už ve Starém zákoně je položena otázka: „Jaký chrám mně postavíte?“ To říká Hospodin skrze proroka Izajáše. „Mým trůnem jsou nebesa a podnoží mých nohou země. Kdepak je ten dům, který mi chcete vybudovat?“ (Iz 66,1). Jaký chrám může být postaven, aby vyjádřil Boží velikost? Aby vyjádřil Boží dokonalost? Aby postihl Boží nádheru? Aby vystihl Boží slávu? V listě Židům je Bůh nazván architektem, stavitelem. „Každý dům někdo staví, ten, kdo postavil vše, je Bůh“ (Žd 3,4). A v Žalmu 136 je řečeno: „Nebesa učinil důmyslně.“ (v. 5).
         Jistě jste již za svůj život navštívili mnoho kostelů. Na naší zemi se nacházejí nejrozmanitější stavby k Boží chvále. Mezi ně patří i tento architektonicky významný novodobý husitský kostel v Brně. Je to chrám nové doby. Vyznačující se jednoduchostí a jasností. Možná právě připomíná funkční zjednodušení života a technickou dobu 20. století. Ale v něčem je naopak v naprostém protikladu k nové době. Náš život je komplikovaný, nepřehledný, složitý, a právě proto tento kostel svou jednoduchostí odkazuje k jednomu Duchu. Náš život se nachází ve stálém dotyku tmy, a snad právě proto tato a podobné novodobé chrámové stavby svými velkými okny nám mají připomenout světlo a jas Boží záře. Bůh k nám přichází ve světle.
         Když si prohlížíme novodobé chrámové stavby, tak tam scházejí zdobné prvky. Vybavují se nám v kontrastu s tím bohaté renesanční či barokní ozdoby. Vše je zde soustředěno na funkci a účel. Především je to prostor pro kázání a slavení večeře Páně. Tento sbor byl vybudován proto, aby nás časově přenesl ve víře do doby Ježíše, abychom byli účastnými jeho slova, které zaznělo tehdy na hoře, když učedníkům a zástupům vyhlašoval normy a pravidla Božího království. Abychom se s ním setkávali u jeho stolu. 
         A tím se dostáváme k názvu a označení bohoslužebného stanu jako stanu setkávání. Bývá nazýván jednak „stanem smlouvy“, „svědectví“, ale též „stanem setkávání“ či „shromáždění“. Kostely, chrámy jsou místem, kde se lidé setkávají. Setkáváme se ve sboru s druhými lidmi. S lidmi, kteří jsou nám generačně blízcí, názorově blízcí, kteří jsou našimi přáteli, sestrami a bratřími. Setkání znamená vnímat blízkost toho druhého a mít o něho zájem. Tento sbor je také místem setkání – menších skupinek i větších shromáždění. Ale křesťanský chrám je ještě něčím víc než setkáním lidí. Je místem setkávání s Bohem v Ježíši Kristu. Setkáváme se s tím, který k nám mluví a zpřítomňuje se ve svátosti večeře Páně. Bůh není předmět, ale je věčné Ty, ke kterému se můžeme z hloubi svého nitra modlit.
         Jsou lidé, kteří řeknou: „Já jdu raději do přírody, tam prožívám více Boží přítomnost. Ke své víře kostel nepotřebuji.“ Ano, jistě. Celý svět je Božím domem, Božím chrámem, ale zvláštním způsobem je tím Božím domem církev – společenství sester a bratří. Jak to slyšíme z listů Židům: „Tím Božím domem jsme my, pokud si až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději.“ Tento sbor je viditelným znamením pro okolí, že zde byl a je živý dům církve.
Tato význačná stavba, jejíž jubileum slavíme, nás zve k setkávání s druhými lidmi a především k setkání se samotným živým a věčným Bohem v Ježíši Kristu, k jehož poctě a chvále byl tento sbor postaven. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 09.10.2009 11:19 zobrazeno: 3132x