MUDr. Alois Volkman

narozen 1937, lékař - básník,

Jeden z nemnohých křesťanských autorů našeho času, kterého se minulému ateistickému režimu nezdařilo umlčet. Prorážel nesnadno, zápasil stále s nepřízní všech zástupců oficiálních struktur. Vydal "Malou visitu"/1976/, v roce 1979 "Tlak mé krve", v roce 1982 "Znovuzrození" /jen pro vnitřní potřebu církve/, v roce 1983 "Bez receptů". Žeň dalších let pak představují zejména sbírky "To je věc", v rukopisech "Stáčení podzimu" a "Silent musae", verše k úmrtí Jaroslava Seiferta a "Ptám se svých slov". Slavný Cicero kdysi obvinil básníky své doby, že "že změkčují srdce a jsou tak sladce vtíraví, že lidé je nejen čtou, nýbrž učí se jim i nazpaměť". Volkmanovy verše nezměkčují, ale zasahují, nevtírají se sladkostí, ale nadchnou hloubkou myšlenky a šíří potřebu, lákají nejenom ke čtení, ale nutí k zamyšlení. /J. Drejnar/. Volkmanovy verše jsou jiné než verše básníků - "vinařů", kteří své čtenáře opájejí a rozohňují, ale nezraňují ve svědomí a konejší na všelijakých bludných cestách. Básník nechce opojit city, nýbrž především probudit svědomí. Nepanuje kouzlem mocného slova, ale slouží Bohu i bližnímu. Slovo je v ní zcela podrobeno myšlence a myšlenka zase Bohu, jeho vůli a jeho laskavému útoku na lidské srdce. Volkmanovy verše jsou jakoby tesány z kamene, ukuty ze slov, přetavených do čira odpovědnou láskou, úsporných, hutných a smysluplných. Nastavují nám zrcadlo, zahanbují a prosvěcují svědomí a tak pozdvihují odhodlání k novému počátku, k hlubší pokoře, k ryzejší službě, právě tak jako poselství evangelia, jehož jsou odleskem a ozvěnou. ..... Volkmanovy verše není třeba doporučovat. Jeho básnické sbírky bývaly pravidelně rozebrány dříve, než se vůbec veřejnost dověděla, že vyšly. Pokud se to vůbec dověděla. Byly opisovány a opakovány jako slova tajného breviáře duchovních hlubin, jež se temní lidským hříchem a přece zrcadlí nebe Božího smilování. Jakoby tu básník překračoval z role pěvce do role velekněze, který se v den smíření modlí ve stánku úmluvy za celý Izrael. Tak podobně tu básník - lékař, souputník a mluvčí naší bídy i naděje, říká v úsporné a výrazné zkratce za nás to, co tušíme nebo koktáme a za čím putujeme ve svých modlitbách. Jeho básnické sbírky jsou jediné veliké rozsívání odpovědné lásky a nadějné víry. Kéž je této setbě darován vzrůst v úrodné půdě vnímavých srdcí. /J. Heller/

Jiří Vaníček publikováno: 27.02.2007 02:30 zobrazeno: 6290x