Masaryk o kritice, kompromisu a toleranci

Projev v parlamentu ČR při vzpomínkovém setkání u příležitosti výročí T. G. Masaryka – dne 7. 3. 2007

Vážené shromáždění, sestry a bratři,
protože vyslechneme odborné přednášky o T. G. Masarykovi a další projevy, vymezím se jen na několik myšlenek etického obsahu z jeho díla.
Církev československá husitská od svého zrodu položila značný důraz na etickou stránku Ježíšova evangelia, vyjádřenou v souhrnu v Kázání na hoře u Matouše v 5. – 7. kapitole. Nová církev navazující na husitskou tradici, reagovala tak na nebezpečí odtržení zbožnosti a etiky v tradičním křesťanství, ale i na postupující novodobý liberalismus a subjektivismus, ve kterém je relativizováno mravní vědomí (srov. Spisar, A.: Etika. Praha 1948, s. 84).
Tomáš G. Masaryk odkazuje celou svou osobností a dílem právě k etickým hodnotám. Podle jeho filozofického pojetí i životních postojů správná teorie a správná praxe tvoří jednotu. Teolog J. L. Hromádka uvádí, že za všemi jeho projevy a činy, za každým rozhodnutím a požadavkem je vidět určitou myšlenku, která je součástí jeho pojetí života a světa (J. L. Hromádka: Masaryk. Brno 2005, s. 18).
Měl jsem  možnost se s Masarykovými spisy a knihami o něm setkat prostřednictvím svého prastrýce katechety a duchovního Církve československé husitské. V jeho osobní knihovně se nacházely stěžejní Masarykovy spisy, které v té době nebyly dostupné. Zaujala mě Masarykova celoživotní přímost, opravdovost a povahová stálost. V jeho vyznání zaznamenaném v Hovorech je řečeno, že ani jako hlava státu nemusel vyškrtnout nic z toho, v co věřil a co miloval jako chudý student, jako učitel mládeže, jako nepohodlný kritik, jako reformní politik. Ani ve svém postavení prezidenta nenacházel pro sebe žádný jiný mravní zákon. Říká: „Nemusel jsem měnit nic na své víře v humanitu a demokracii, na svém hledání pravdy, ani na nejvyšším mravním a náboženském příkazu lásky k člověku“ (K. Čapek: Hovory s T. G. Masarykem. Praha 1969, cit. s. 157).
 Podělím se nyní o několik Masarykových myšlenek o kritice, kompromisu a toleranci, které nás mohou v současnosti oslovovat.
 Z Masarykových demokratických principů vychází kladné ocenění role otevřené kritiky. Ve spise Jak pracovat uvádí, že vůdcové jsou a budou, ale je otázkou, jak tuto činnost posuzovat a odhalovat. Postavení vůdčí dá se i při demokratickém smýšlení uznat, ale nesmíme v něm vidět nic nadpřirozeného. Při takovém nazírání bude vůdce podroben kritice, ale celek tím získá.  Takováto kritika se zdá mnohým záhubná. A často lidé s dobrými úmysly ji okřikují. Je rozšířené mínění, že se kritikou ničí nadšení a bez nadšení se nic nesvede. Bez kritiky a jasnosti myšlení nemůže být náležitého nadšení, bez jasnosti to bude jen slepá vášeň, fanatismus. Kde není prostor pro kritiku, zavládne autoritářství (Jak pracovat? Praha 1946, s. 62-63).
 K zamyšlení jistě vede i Masarykovo nahlížení na problém kompromisu. Kompromis ve smyslu ústupku, dohody se nám může jevit jako vhodné řešení podle zásady „Lepší je plodný kompromis, než neplodný princip“. Ale Masaryk naopak říká, že každý kompromis je zlý. Kritická otázka při kompromisu je, jde-li o něco zásadního či o věc indiferentní. Je-li zásada v nebezpečí, je kompromis nepřípustný. A ze zkušeností víme, že takových příležitostí, kde by šlo jen o věc indiferentní, je málo. Kompromis nejčastěji proto znamená slevit ze zásad a vzniká tak etický diletantismus (Jak pracovat? Praha 1946, s. 66).
 Aktuální je téma tolerance – snášenlivosti v naší současné kulturní, politické a náboženské pluralitní společnosti. Podle Masaryka znamená tolerance kritičnost vůči sobě samému a svým názorům (Hovory, s. 229). Žádná tolerance není možná bez sebekritičnosti. Tolerance není pro Masaryka lhostejností, nezájmem či ochotou ke kompromisu za každou cenu. Masaryk, ač sám byl novodobým člověkem a politikem, vytýkal liberalismu právě jeho indiferenci ve věcech náboženských a mravních (Hovory, s. 230). Skutečná tolerance není nezájem a netečnost, ale plyne z hlubokého přesvědčení. Mám-li jasno ve svém vlastním přesvědčení, pak mohu respektovat, snášet přesvědčení druhého člověka. Ježíšovo přikázání lásky je podle Masaryka zdrojem tohoto pravého vzájemného respektu (srov. Ideály humanitní, Praha 1990, s. 56). Ten činí z nepřátel bratry a spolupracovníky.

        Tomáš Butta

Ivo Vacík publikováno: 15.03.2007 02:58 zobrazeno: 5143x