Proměny zbožnosti a spiritualita dneška

03.01.2017

Článek do ČZ 3/2017

Spiritualita a zbožnost je něčím, o čem můžeme psát jen s velkou opatrností a zdráhavostí. Je to záležitost velice niterná a týká se našeho osobního vztahu s Bohem. Zbožnost souvisí s naší vírou, s modlitbou, s náboženskou zkušeností a s mystikou.

Za určovatele a hlavní nositele křesťanské zbožnosti byli ve středověku považováni především řeholníci a řeholnice, mystici a mystičky, duchovní osoby dosahující zvláštních náboženských zážitků a zjevení askezí a rozjímáním nad Kristovým utrpením a křížem. Mystická středověká zbožnost a na ni navazující barokní spiritualita byly neseny tradicí vizí, kdy Kristus se zjevuje světcům, jako je František z Assisi, Kateřina Sienská, Ignác z Loyoly, Terezie z Avily a dalším. Je to znázorněno řadou obrazů i soch křesťanského umění s vizionářskými tématy a nadpřirozeným zjevením Krista, Marie a dalších postav z duchovního světa.

Přichází však doba osvícenství, doba rozumu, včetně kritiky středověké a barokní asketické zbožnosti. Víra a zbožnost osvícenců se začíná více soustřeďovat na to, co je přirozené, než na to nadpřirozené. Boží blízkost je vnímána ve světě v přírodě a v nitru člověka. Dokládá to i oblíbená krajinomalba 19. století se scénami barvité přírody, za níž je tušen Bůh jako Tvůrce. To, co je „přirozené“ – vesmír, příroda, člověk a jeho možnosti, je viděno očima víry jako „zázračné“. V této době osvícenské a modernistické zbožnosti se rodí Církev československá husitská. Zbožnost zakoušející přítomnost Boha v nekonečném vesmíru a lidském nitru je zřetelná i v textech některých duchovních písní a modliteb. „Tisíce světů, že jsi, Bože, hlásá, o tobě mluví hor a lesů krása, a já tě, lásko, tuším v srdci svém“ (Zpěvník CČSH č. 286). „Blízký je tobě Otec tvůj, jenž vládne celým vesmírem, stánek si zvolil v srdci tvém“ (Zpěvník CČSH č. 151). V Příručce křesťanské modlitby CČS z roku 1932 je tato osvícenská zbožnost také patrná: „Všecka slunce a nebesa nekonečná, všecky světy a časy tebe, Bože, neobsáhnou. Blízko jsi nám, ba v nás jsi, a přec jsi tak daleko“ (cit. s. 37).

Současná zbožnost v našem prostředí se vyznačuje určitým návratem k tradiční osvědčené křesťanské zbožnosti a spiritualitě. Objevováno je pravoslaví a jeho hloubka duchovního života, ale upoutává i barokní římskokatolická zbožnost svým silným působením na iracionální stránku člověka. Určité lidi též oslovují pietistické nebo charismatické projevy zbožnosti a jsou jim blízké a vlastní. Nechybí však ani zájem o východní náboženství, o esoteriku a magii, a tak se pojem spiritualita stal velmi širokým, až nezřetelným.

Hovoříme-li o spiritualitě v Církvi československé husitské, pak je tím míněna předně biblická zbožnost a křesťanský duchovní život ve smyslu života z Ducha svatého a v Duchu svatém. Zbožnost není jen vnější forma, viditelné náboženské projevy a úkony, ale skutečný postoj úcty a zakoušení posvátného. Předpokladem je náš osobní vztah k Bohu. Příkladem pravé zbožnosti a duchovního života je pro nás Ježíš a jeho vertikální vztah k Otci i horizontální k lidem. Víra jako vztah k živému osobnímu Bohu a vytrvalé následování Ježíše je víc než chvilkové citové zakoušení vzmachu radosti a zážitek náboženského uspokojení. Hluboká spiritualita je trvalé a důvěřivé vědomí Boží blízkosti v každém okamžiku našeho života, i když ji právě nemusíme bezprostředně prožívat a zřetelně pociťovat.

Tomáš Butta

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 09.02.2017 02:55 zobrazeno: 1564x