Iz 11,1-10 Boží dítě nás vede ke smíření a vzájemnosti - Ř 15,4-13; Mt 3,1-12 - adventní kázání – prosinec 2010

Sestry a bratři,

          k adventní době patří čtení z proroctví Izajáše o proutku z Jíšajova pařezu. Království Izraele, kdysi tak slavné a mocné, padlo, jako když padne veliký strom. Zůstal jenom pahýl, pouhý pařez. Prorok oznamuje svému lidu, že z tohoto pařezu vyroste nový život, nová naděje, zrodí se nový potomek z královského rodu Jíšajova a Davidova. Tato naděje je zvěstována nejen pro Izraelský lid, ale pro všechny národy, pro všechny lidi: „Přijde potomek Jíšajův, povstane, aby vládl národům, pohané v něj budou doufat“ (Ř 15,12). Prorok Izajáš jde ve svém vidění tak daleko, že vláda Bohem daného Krále se projeví v celém stvoření; týká se přírody – lidí i zvířat. Nastane rajská harmonie celého Božího stvoření, která byla narušena zlem a hříchem.

            V proroctví Izajáše se vyskytují nejrůznější zvířata. Na jedné straně jsou silná dravá zvířata – vlk, lev medvěd. Na straně druhé jsou bezmocná slabá zvířata jako beránek, kůzle, pasoucí se dobytek. Zkušenost člověka z přírody je taková, že v ní probíhá neustálý boj. Příroda má i velmi krutou tvář. Silnější požírá slabšího.

            Izajášovo proroctví má charakter podobenství a alegorie. Uváděná zvířata můžeme chápat jako lidské vlastnosti. Přirovnávání lidských vlastností ke zvířatům nebo rostlinám se běžně vyskytuje v bajkách. S nimi se setkáváme i v Bibli (Sd 9,8-15; 2 Kr 14,9). Alegorické obrazy z říše zvířat vystihují zcela názorně záporné lidské vlastnosti a vztahy. Takto můžeme chápat právě svědectví Izajášovo z 11. kapitoly.

            Vlk to je dravý, nebezpečný a strach nahánějící člověk (Ez 22,27; Mt 7,15; Sk 20,29). A stejně tak medvěd. Ten byl kvůli hltavosti sladkého medu podle Aristotela také alegorií obžérství a rozmařilosti. Lev je sice symbolem síly a moci, ale ta může být užívána i záporně. Řvoucí lev znamená ďábelské ohrožení (1 Pt 5,8). Lev je výrazem lidské rozlícenosti (Ž 22,14). Ve Starém zákoně jsou vlk, medvěd i lev nepřátelé stáda. Nahánějí strach, hubí, ničí a rozhánějí stádo. Ještě dodejme, že v symbolice středověké mystiky byl medvěd zosobněním nemravnosti, lev symblolem pýchy a vlk zase žádostivosti (Royt, J.; Šedinová, H: Slovník symbolů, s. 150).

            Izajáš mluví i o baziliškovi. Bazilišek je podivný ještěr. Je obrazem úskočného a pokryteckého člověka (srov. Jr 8,17). A had se vyskytuje jako obrazné přirovnání lidské jedovatosti například v žalmech. Jsou lidé, kteří mají v ústech hadí jed (Ž 140,4). A Jan Křtitel nazval farizeje - pokrytecké zbožné lidi „plemenem zmijí“ (Mt 3,7).

            V kontrastu k těmto lidem s dravými až ďábelskými vlastnostmi jsou ti, kteří se podobají svým jednáním pokojným důvěřivým ovcím nebo naivním dětem, hrajícím si nad hadím hnízdem (v.8).

            Náš život ve světě probíhá uprostřed neustálého boje. Jeden z myslitelů přirovnal dřívější naši společnost k zoologické zahradě, kdy lidé za cenu ztráty svobody žili v určité jistotě. Současnou společnost pak přirovnal k džungli. Je to opačná situace, kdy svoboda umožní  nejen rozvíjet dobré lidské vlastnosti, ale ve velké míře také špané a zlé.  Prosadí se jen silní a draví lidé. Ti, kteří jdou za svými cíli všemi prostředky. Svoboda se stala příležitostí k sebeprosazování a ne ke vzájemnosti. Smutné je, když se zákony silnějšího začnou uplaňovat i v církvi. Apoštol Pavel varuje: „Když jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili“ (Ga 5,15). 

            Prorok Izajáš nepopisuje žádný boj mezi zvířaty a ani mezi lidmi. Nopak, je zde vyjádřeno nepředstavitelné soužití lidí nestejné síly, rozdílných vlastností a schopností. Nedovedeme si představit, že by to bylo možné. A přesto nám to Boží slovo dokládá. To je veliká vize proroka, kdy vlk s beránkem žijí svorně spolu a lev se živí bylinami. Tato harmonie, vzájemnost a smíření se naplňují v Ježíši Kristu. Uprostřed této rajské scény vzájemnost je podle proroctví Izajáše dítě. To nám připomíná vydanost, křehkost, slabost a zdánlivou bezmocnost Betlémského dítěte. Čteme: „Malý hoch je bude vodit.“ Ježíš ukončuje smířením boj a přemáhá projevy zla. Tam, kde on působí, tam, kde on nás vede, tam tato harmonie nastává. Ježíš je tím, kdo chce vést i nás. A to je výzva dnešního evangelia: Dát se vést Kristem i uprostřed přítomné lidské dravosti, boje a úskočnosti.

            To je poselství adventu: Nechat se vést Kristem, nechat se vést tímto Božím dítětem, jeho silou Ducha k pokoji a plnosti života, aby tak již nyní proměňoval naše srdce a náš svět. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 10.12.2010 10:46 zobrazeno: 3124x