Dopis patriarchy k svátku Mistra Jana Husa

Sestry a bratři, členové obcí husitské církve, příznivci, ekumeničtí přátelé, pokoj a milost vám všem!

V naší Církvi československé husitské se od počátku projevuje živá úcta k Mistru Janu Husovi – českému náboženskému reformátorovi, který byl odsouzen na kostnickém koncilu a upálen 6. července 1415. V tom jsme si blízcí s evangelickými a dalšími církvemi, ve kterých je přítomen jednoznačně kladný obraz této osobnosti jako věrného Kristova svědka. V posledních desetiletích je možné v Římskokatolické církvi sledovat historický a teologický zájem o postavu a dílo tohoto českého reformátora. Tím se otevřela možnost ekumenických rozhovorů a byl vytvořen předpoklad pro pozitivnější zhodnocení Jana Husa i přes výhrady k jeho nauce o církvi. Je oceňována "bezúhonnost osobního života a jeho úsilí o vzdělání a povznesení národa" (Z projevu papeže Jana Pavla II. v roce 1990).

Od svého počátku je Církev československá husitská nositelem husovské tradice, jak dokládá pojmenování mnohých našich sborů. Každoročně zpřítomňujeme poselství tohoto reformátora zejména v červencových dnech. Je tomu tak i letos, kdy můžeme navštívit místa spojená s Husovým životem a působením, jako jsou Husinec, Betlémská kaple v Praze, hrad Krakovec, Kozí Hrádek, Kostnice u Bodamského jezera, ale také se konají bohoslužby, setkání a kulturní akce na mnoha dalších místech naší vlasti ve sborech a u památníků. V této spojitosti je třeba ocenit shromáždění konaná v ekumenickém rozměru i akce pořádané ve spolupráci s místními obcemi a organizacemi. Mistr Jan Hus je sice postavou výrazně náboženskou, kterého utvářela víra a křesťanské přesvědčení, ale svým významem přesahuje hranice jedné konfese. Jeho významnost je všenárodní, všelidská.

Charakteristické pro umělecké zobrazení tohoto reformátora je, že drží v rukou knihu. Na nesčetných zobrazeních a pomnících je rozpoznán právě podle toho, že má v rukou Bibli. Písmo svaté je zdrojem Husovy víry, přesvědčení a názorů, které často měly nesmlouvavě kritický důraz odhalující slabiny a nedostatky církve, společnosti a jednotlivce své doby. Ani my dnes nejsme ušetřeni přísnosti a nároků na život křesťana, jak je vyslovoval tento betlémský kazatel na základě Písma. Hus říká, že Písmo svaté je zrcadlo, kterým bychom měli celý svůj život řídit (O církvi. Praha 1965, s. 107). Naplňovat a uskutečňovat Husův odkaz znamená "vzít do rukou Bibli". Nikoli však ve smyslu, že my máme Boží pravdu ve svých rukou, že jí můžeme manipulovat, či ji dokonce podle potřeby upravovat. Boží pravda dosvědčená Písmem je nad námi. Je naším soudcem i zdrojem útěchy a naděje. Hus k této pravdě přistupoval s pokorou, jak to vyjádřil ve svém listu Čechům: „Prosím také, aby pokud někdo ode mne slyšel v kázání nebo soukromě něco proti Boží pravdě nebo bych někde něco takového psal – což doufám v Bohu, se nestalo – aby to nedodržoval. Prosím také, viděl-li někdo u mne nevážnost v řeči nebo skutcích, aby si je nebral za vzor, ale aby za mne prosil Boha, aby mi ráčil odpustiti“ (psáno v Kostnici v minoritském vězení 10. června 1415).

Sestry a bratři, na počátku letních měsíců – času prázdnin a dovolených, jsou připomínány důležité osobnosti víry z naší dávné náboženské minulosti a tradice, mezi kterými má své místo Mistr Jan Hus. Jeho příběh mluví k nám dnes i přesto, že se odehrál v jiné době a v jiné mentalitě, než je naše. Husovo jméno je obsaženo i v názvu naší církve. Proto myslím na to, aby Husův odkaz byl pro naši církev stále oslovující tak, abychom s náležitou úctou brali do rukou Písmo svaté. Prosím, aby Bůh sám svým Duchem nás uváděl do hlubin Písma svatého k poznání Kristova zákona a uschopňoval nás ve větší míře k životu podle něho. Neboť „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu“ (2 Tm 3,16).