Jr 15, 15-21 Husova radost ze slova, jeho samota a nepřemožitelnost

05.07.2017

Kázání k husovské pouti na Ostravici – 5. 7. 2017

Sestry a bratři v Kristu, vážení a milí poutníci, účastníci této slavnosti u Winklerovy zvonice v Beskydech, buďte pozdraveni vy všichni, ať jste sem dorazili ze vzdálenějších míst nebo z blízkého okolí!

Poutní bohoslužba zvláště v horách vyžaduje od člověka, aby vynaložil určitou námahu, aby podstoupil náročnou cestu a vydal ze sebe fyzický výkon. Vybavuji si, jak vaše olomoucká diecéze v cyrilometodějském roce 2013 uspořádala pouť na Radhošť, kde se muselo jít několik kilometrů pěšky na vrchol a zase zpátky. Ale v případě takové pouti nejde o turistický či sportovní výkon, jakkoliv jsou pěší turistika a pobyt na horském vzduchu prospěšné zdraví, jde o duchovní a náboženský účel. Také naše Církev československá husitská od počátku koná náboženské poutě a poutní bohoslužby. Navazujeme tak i na středověké husity, kteří pořádali poutě na hory – dávali jim biblická jména – Tábor, Oreb a další, a tam naslouchali Božímu slovu a jeho výkladu v mateřském jazyce a také přijímali svátost večeře Páně pod obojí způsobou. V letošním roce jsem měl možnost účastnit se poutě na Sázavu, poutě do rodiště dr. Karla Farského do Škodějova v Podkrkonoší, kde jsme uváděli novou lesní kapli, a také poutě do Zborova, kde jsme konali polní bohoslužbu na památku vojáků, kteří tam položili své životy za náš novodobý samostatný stát před sto lety.

Nejvíce poutních míst naší církve se vztahují k Husově a husovské tradici. Je to především Husinec v jižních Čechách, Betlémská kaple v Praze nebo německá Kostnice, kde je kámen, který je umístěn tam, kde byl Mistr Jan Hus roku 1415 upálen. Ale míst s husovskou tradicí je velký počet. A jedno z nich je i tady v Beskydech u Winklerovy zvonice. A tak i my navazujeme na řady poutníků, kteří sem přicházeli v minulých dobách. Jednak se můžeme potěšit krásou Beskydské přírody, jednak můžeme získat nadhled nad svými všedními a každodenními starostmi. Důležité na pouti je, že přicházíme z různých míst, z různých směrů. a přitom máme společný cíl, tento společný cíl nás sbližuje a spojuje, neboť všichni jsme poutníky. Jeden z výstižných obrazů církve je právě putující lid Boží. Každé poutní místo nám připomíná tento charakter naší víry a křesťanské existence v pohybu a na cestě. Putujeme směrem k cíli, který přesahuje tento náš viditelný svět.

Ke svátku Mistra Jana Husa jsou zvoleny pro letošní rok, ale i v jiných letech texty z Bible o utrpení – o utrpení proroků a apoštolů. Vždyť to, co činí Mistra Jana Husa nepřehlédnutelnou osobností českých i evropských dějin je právě jeho utrpení, které odevzdaně přijal a které nesl na sobě, i když jistě musel prožívat obtížný vnitřní boj a zápas. Hus chápal svůj úděl jako následování šlépějí Ježíše Krista a jako následování cesty Božích proroků a Kristových apoštolů, k jejichž význačnému poslání náleží i těžké zkoušky, odmítání, vylučování a utrpení, pronásledování.

Takovým příkladem Božího proroka byl starozákonní prorok Jeremjáš, který měl ve své době předat svým současníkům vzkaz od Hospodina. Prorok však ve své modlitbě, jak je zapsána v 15. kapitole nejprve říká: „Tvá slova mi byla, Bože, veselím a radostí srdce“. Vždyť Boží slovo je dobré, přináší moudrost, poznání, milost, jak tomu, kdo ho předává, tak tomu, kdo ho přijímá. Podobně tomu bylo i s Mistrem Janem Husem, když se seznámil s Biblí a jejím poselstvím. Jak stále více a hlouběji poznával pravdu Božího slova, tak byl naplňován velkou vnitřní radostí. A tuto radost z Božího slova předával i druhým, ať již kázal v Betlémské kapli nebo ve volné přírodě v jižních Čechách. Zpravidla máme představu, že Jan Hus byl jen přísným a kritickým kazatelem, který tepal nešvary lidí své doby. To jistě ano. Ale důležité je, že nesl druhým poselství Kristovo, které dává lidským srdcím novou radost. Smyslem čtení a naslouchání Božímu slovu je pravá radost srdce. Hus tuto radost v srdci prožíval a předával ji i druhým. Dokážeme i my pro tuto radost své srdce otevřít? Proniká Boží slovo až k našem srdci a naplňuje nás opravdovou radostí?

Hus ovšem rozhodně neprožíval jen samé veselí a radostné chvíle ve svém životě. Dostávalo se mu sice poct a uznání, ale to vše je pomíjivé. Přišlo zbavení funkcí a úřadu na univerzitě i v Betlémské kapli, a následovalo vyhoštění z Prahy. Na Husovi se naplňují slova proroka Jeremjáše: „Kvůli tvé ruce sedím osamocen“. Hus byl velmi společenský a komunikativní člověk. Měl rád kolem sebe své přátele, své posluchače, své žáky. Dramatické události v Kostnici ho však zasáhly takovým způsobem, že se ocitl v úplné izolaci a samotě. V Kostnici byl vězněn takřka od chvíle, kdy tam přijel roku 1414, až do upálení. Nejhorší vězení bylo ve věži v hradě Gottlieben. O tom, co Hus prožíval v samotě vězení a během celého procesu v Kostnici, jsou bezprostředním a silným svědectvím jeho listy psané přátelům v Kostnici i domů do Čech. Dávají poznat Husův zápas a umožňují nahlédnout do jeho nitra a myšlenek. V jednom z listů panu Janu z Chlumce z ledna 1415 Hus píše, že Bůh zachránil některé své svědky ze smrti jako proroka Jonáše, Daniela či Zuzanu, proto může tak učinit i v jeho případě. Ale Hus hned dodává, že je ochoten přijmout i smrt, je-li to Boží záměr. V tomto dopise píše, že mu nejvíce bolesti způsobil jeho bývalý přítel a univerzitní kolega Štěpán z Pálče, který se stal jeho úhlavním nepřítelem a nazval ho „arcikacířem“. Současně dopis svědčí o tom, že Husovi pomáhali nést jeho úděl přátelé, kteří na něho mysleli a modlili se za něho. Ulehčovali mu situaci i strážci, kteří vůči němu měli značné sympatie, a ačkoliv ho měli hlídat, pronášeli ven z vězení tajně jeho dopisy. Jak je důležité i dnes být nablízku lidem v jejich osamocenosti a zmírňovat jejich úděl. Ale i přes tuto podporu a pomoc zakoušel Hus hlubokou samotu a bolest vyloučením ze shromáždění církve, které chtěl oslovit.

V 15. kapitole proroka Jeremjáše navazují na modlitbu Hospodinovy výroky. Prorok Jeremjáš je ujišťován „Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě“. Hus byl nejenom naplněn radostí Božího slova. Hus byl nejen osamocen jako prorok Jeremjáš, ale on byl i nepřemožen. Mnozí proti němu bojovali, ale nepřemohli ho. Jenomže Hus není nějaký nepřemožitelný hrdina, který se vyznačuje velkou fyzickou silou. Hus měl především vnitřní sílu, sílu víry, takové víry, která přemáhá sebe i svět. Měl sílu Ducha. Čerpal svoji sílu z Krista a jeho lásky, od níž nás nic a nikdo nemůže odloučit.

Sestry a bratři, Hus nacházel poznání a poučení v Bibli. Došel k vnitřní a hluboké radosti. Čtení Bible nás má vést k radosti, neboť jádrem Písma svatého je evangelium – radostné poselství o Boží lásce v Kristu, která je věrná, a i my jsme do ní zahrnuti.

Hus ale také prožil samotu. I my se někdy můžeme cítit sami, a to i uprostřed lidí. Měli bychom si být vědomi toho, že nikdy nejsme sami, v žádné situaci, neboť je s námi Ježíš a vše nese s námi.

Husova životní pouť byla hodně náročná a svízelná. Přesto se nevzdával a nebyl poražen. Tato jeho vítězná víra působí po staletí pro mnohé jako příklad odhodlání, obětavosti, trpělivosti a odolnosti. Kéž tuto trpělivost, vytrvalost a stálost víry čerpáme z Husova příkladu i my, kteří si Husa vážíme, kteří tvoříme společenství poutníků Církve československé husitské a neseme tak na sobě dokonce jeho jméno. Slovy Husovy modlitby se takto modleme: „Nejmilostivější Kriste, táhni nás slabé za sebou, neboť jestliže nás ty nepotáhneš, nemůžeme tě následovat ... Dej nám víru pravou, naději stálou a lásku dokonalou“. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 01.08.2017 10:17 zobrazeno: 1146x