L 2,8-14 Svět prozářený Boží slávou

Vánoční kázání v chrámu sv. Mikuláše v Praze

Sestry a bratři,
vánoční svátky jsou odnepaměti spojeny s tím, co je kouzelné, tajemné, neobyčejné. Poslední příčina kouzla a tajemství Vánoc spočívá v lidské touze po setkání s tím, co přesahuje naši všednost a obyčejnost. V člověku je skryto přání setkat se s tím, co je věčné a posvátné. Je to přesně to, co je v Bibli nazýváno „výsostmi.“ Svrchovaná nepřístupná oblast - místo naplněné Boží slávou. „Sláva na výsostech  Bohu,“ zaznívá  tajemnou vánoční nocí a tento zpěv se nese celou  sváteční dobou.
Bůh dosvědčený v Bibli není jen tím, kdo je zcela od nás vzdálený, kdo přebývá v nepřístupné oblasti kdesi na výsostech. Není tím, kdo nemá o nás lidi zájem a tento svět je mu lhostejný. Naopak on se člověku chce dát poznat. Podle svědectví Starého zákona se Bůh dával poznat izraelskému lidu. Zjevoval se praotcům a prorokům. „Hle, Hospodin, náš Bůh nám ukázal svou slávu a velikost,“ slyšíme v 5. knize Mojžíšově. Od dávných dob chtěli lidé svými stavbami a uměním vyjádřit Boží slávu. Pokoušeli se zviditelnit neviditelné. Židovský chrám byl toho dokladem. Byl vybudován proto, aby uprostřed izraelského lidu přebývala Boží sláva (2 Pa 7,l-3). Ale i chrámy pohanské a později křesťanské s vůní kadidla, světly a zlatem nám tuto lidskou touhu dokládají. I dnes jsou lidé přitahováni  stavbou  a zvláštním prostorem kostela. Kostel uprostřed města či zasněžené krajiny patří přece neodmyslitelně k Vánocům. I někteří lidé, kteří nejsou výrazně věřícími křesťany, cítí o Vánocích jako dovršení slavnostní atmosféry chvíle v kostele. Toužíme se setkat s tím, co nás povznáší, nebo naopak prožít, jak jsme v nekonečném světě nepatrní. Za tím vším může být právě tušení  Boží slávy a touha po ní.
O to více nás musí překvapit, že poselství evangelia nás neuvádí do chrámu - něčeho vznešeného a krásného, ale do stáje. Dokonce k něčemu tak neposvátnému jako jsou jesle. Pastýři se nesetkávají s Boží slávou v jeruzalémském chrámě, ale uprostřed všednosti na betlémských pastvinách. A znamením Boží slávy pro ně i všechny ostatní je dítě položené do jeslí. A místo královských či kněžských šatů obyčejné plenky skrývají křehké lidství Ježíše. Bůh, kterého neobsáhnou žádné chrámy, naplňuje a prozařuje svou slávou prostou stáj, místo, kde našli útulek poutníci Josef a Marie.
Ale všechno ve vánočním světle má jinou podobu. To, co se zdálo být tak všední, obyčejné, špinavé, nevlídné, se náhle mění. Jesle a dokonce sláma se stávají něčím posvátným. A také tváře lidí jsou proměněny. Lidé jsou najednou vlídní a štědří. Pastýři  přinášejí dary chudým poutníkům Marii, Josefovi s Ježíšem, jak to známe z vánočních obrazů. Nevlídnost a obyčejnost světa i tvrdost lidských srdcí jsou ve vánočním světle proměňovány. A to všechno způsobuje právě narozené Betlémské dítě - Ježíš, položený do jeslí. On je vyzařováním Boží slávy (Žd 1,3). Bůh se dotýká svou slávou naší lidské nedokonalosti, malosti a všednosti.
Na vánočním evangeliu je důležité, že Boží sláva přichází do našeho světa. Obdivujeme betlémy lidových umělců a prohlížíme důkladně jejich detaily. Řezbáři v nich zachytili současně i své město, svou vesnici, život ve své době. V betlémech se objevují obyčejní lidé a ty nejvšednější a nejprostší věci. A přitom je všechno neobyčejné a posvátné. V tom tkví tajemství proměny, kterou činí Ježíš jako zjevitel Boží slávy. „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (J 1,14). Ať také náš život a náš svět  je tímto světlem  prozařován a proměňován. Amen.

Tomáš Butta

Helena Bastlová publikováno: 23.01.2008 03:22 zobrazeno: 3604x