Postní zamyšlení o pokoře

20.02.2017

Vstoupili jsme do postního času, který je spojen s výzvou k duchovní proměně našeho srdce a obnově života společenství církve. Předpokladem a výchozím bodem obnovy naší osobní víry i bratrských vztahů v církvi je skutečné sebepoznání před Bohem a z něho plynoucí naše pokorné smýšlení. Pokora je pravým opakem i lékem proti naší lidské sebestřednosti, domýšlivosti a ješitnosti.  

Co je to pokora, vyjadřuje velmi výstižně Žalm 131: „Hospodine, nemám domýšlivé srdce, ani povýšený pohled, neženu se za věcmi, které mě přesahují.“  Pokora, či přesněji věřící člověk, na kterém je patrná opravdová pokora, má podle tohoto Žalmu tři charakteristické znaky. Tím prvním je vnitřní smýšlení, tím druhým způsob pohledu a tím třetím celkové zaměření lidského života. 

První znak pokory se vztahuje k nitru – k srdci člověka. „Nemám domýšlivé srdce.“ Jaký je člověk uvnitř, ve svém nitru a srdci, je pro druhé skryté a nepoznatelné. Každá dobrá vlastnost se dá předstírat. Platí to i o pokoře. Vlastně nevíme, kdo je pokorný a kdo ne. Na rozdíl od Boha, který zdálky pozná domýšlivce (Ž 138,6), do nitra druhého nevidíme a nevíme v posledu, co si ten druhý o sobě myslí. A zase naopak druzí nevidí do našeho nitra. Co si o sobě myslíme, jak o sobě smýšlíme, víme jen my sami. Důvodem k domýšlivosti může být, že něco dokážeme. Jsme hrdí na to, že něco umíme. Ale uvědomme si, že druzí dokáží zase něco jiného. A i v tom, co dokážeme my, druzí mohou být ještě lepší. Velkým omylem je, když si člověk o sobě myslí, že je tím nejlepším. Věřící člověk nemá v posledu důvod k domýšlivosti, neboť si uvědomuje, že by nedokázal nic, kdyby s ním nebyla Boží milost. Ta nás v životě drží a vede.

„Nemám domýšlivý pohled“ – to je druhý znak pokory. Domýšlivý člověk vidí sebe velkého a druhé jako malé a nepatrné. Vidí sebe jako významného a druhé jako bezvýznamné. Takový člověk vidí vlastně jen sám sebe a druhé přehlíží. Nestojí mu příliš za pohled a má přezíravé oči (srov. Př 6,17).

Třetím znakem pokory je celkové životní zaměření. „Neženu se za věcmi, které mě přesahují.“ Je to zvláštní, ale podle Žalmu 131. se pokorný člověk vyhýbá příliš velké aktivitě a velikým plánům. My víme, že aktivita, úsilí jsou v životě člověka nezbytné a důležité. Ano, aktivita je v jistém smyslu prevencí a ochranou proti špatné náladě a depresím. A zkušeností je, že náš lidský život se vyznačuje neustálým úsilím a snažením se něčeho pracně dosáhnout. Jak tedy rozumět výpovědi žalmu o pokorném člověku, který se nežene za tím, co ho přesahuje? Myslí se tím zřejmě zaměření na to mít moc, bohatství, funkce a získat uznání. Člověk, který se přeceňuje, za něčím se neustále žene a přitom ani nepozoruje, že mu život a jeho smysl může unikat. Nedokáže se radovat z přítomné chvíle a schází mu vnitřní klid a vyrovnanost. Naproti tomu pokorný člověk se nežene za tím, co přesahuje jeho možnosti. Jak to říká i apoštol Pavel: „Nesmýšlejte o sobě vysoko, ale věnujte se všedním službám“ (Ř 12,16).

Pokora přináší našemu srdci klid, dostavuje se vnitřní zklidnění a blahodárný pokoj (Ž 37,11; Mt 11,29). V Žalmu je užit obraz malého dítěte v blízkosti své matky (Ž 131,2). Spokojenost a klid prostoupí nitro pokorného člověka, který spoléhá na Boha.

Pokora neznamená schovávat se za druhými, ustrašeně se krčit či dokonce nevážit si sám sebe. Pokora znamená uvědomit si, jaké je naše místo a postavení před Bohem. Jsme před ním bez jakýchkoliv zásluh. Drží nás pouze jeho milost. Jestliže si uvědomujeme svou situaci před Bohem, pak se to nutně projeví i v našem vztahu k druhým lidem. Postní duchovní proměnou se tak může Žalm 131. stát i naší modlitbou a životním zaměřením.

Tomáš Butta

patriarcha

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 03.04.2017 04:09 zobrazeno: 1598x