Ř 12,3-8 Sedm charismat a služeb

18.06.2016

Kázání na církevním zastupitelstvu – 18. červen 2016

Sestry a bratři,

na setkání, jako je to dnešní, se zamýšlíme nad tím, jak naplňujeme jako Církev československá husitská své poslání. Pohled na poslání, podobu i úkoly církve se nám otevírá v Písmu svatém. Při této příležitosti si připomínáme slovo apoštola Pavla z listu Římanům ze 12. kapitoly. Podobně jako v 1. listě do Korintu i zde Pavel píše o Duchu svatém a jeho darech – charismatech (srov. 1 K 12. kap.). Jestliže Pavel mluví o Duchu svatém, pak současně i o těle, o těle Kristově, o těle církve. A jestliže mluví o charismatech, o duchovních darech, pak současně i o službě. A dokonce i o nejvšednější, nejobyčejnější službě, které se má křesťan s pokorou věnovat a nesmýšlet o sobě příliš vysoko. Jak je to vyjádřeno v následující navazující části Pavlova dopisu „Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám“ (Ř 12,16). Ale i taková službě je službou Kristu, službou Pánu (Ř 12,11).

Obraz těla církve u apoštola Pavla není nějakou nereálnou fantazií, představou a iluzí. Je realitou ve své pozoruhodné složitosti i jednotě. Dietrich Bonhoeffer to vyjádřil takto: Od letnic žije Kristus na zemi v podobě svého těla, kterým je církev, církevní obec. Můžeme tento obraz církve rozvíjet dále tak, že jako Kristovo tělo pozemská církev nese na sobě hanobení, znevažování, utrpení. Ale současně nese v sobě i tajemství Ježíšova vzkříšení, vítězství a oslavení. To je jeden důležitý pohled na církev jako tělo Ježíše Krista ve světě. A druhý také podstatný pohled je, že má služebnou úlohu. Ježíš Kristus během svého pozemského života kázal, učil, pomáhal, uzdravoval. Proto církev, je-li tělo Krista, koná službu v tomto světě – službu slova i službu skutků lásky. Duchovní dary jsou dány právě k této službě.

V tomto Pavlově výčtu charismat podle listu Římanům – je jich spatřováno sedm. A dále jsou vykladači rozdělovány na čtyři a tři. První čtyři se vztahují k bohoslužbě, ke shromáždění. Jsou to 1. dar slova, 2. dar služby – myslí se služba u stolu, 3. vyučování a 4. schopnost povzbuzovat. A další tři se týkají organizace církve – 5. spravování a rozdělování majetku, sbírek a darů, 6. služba vedení a 7. sociální práce a péče o nemocné. Pozastavme se krátce u těchto jednotlivých charismat.

Jako první je uveden dar slova či proroctví. Kraličtí chápou prorocký dar v křesťanské církvi jako kázání a výklad Písma svatého, který se neodchyluje od vyznání víry, je v souhlase s vírou“ (Český ekumenický překlad) nebo je konáno „podle pravidla víry“ (Kralická Bible). Kázání není jen naučený řečnický výkon. V jedné středověké příručce kazatelství je řečeno, že nestačí touha kazatele kázat ani jeho nejlepší průprava, ale má být obdařen Boží milostí – kazatelským darem. Ale tento dar neznamená libovůli, svévoli a nedostatečnou přípravu, ale službu pokornou, trpělivou a náročnou. Kázání není oslnivá sebestřednost magicky uhrančivého řečníka, ale pokorné a vytrvalé předávání Božího slova.

Druhý dar služby můžeme vyloučit jako dar liturgické služby. Pro tuto službu u stolu Páně musí mít člověk zmocnění Duchem Božím, aby ji mohl věrně a vytrvale konat, a to jak službu slova i modlitby a svátostmi.

Třetím darem i službou současně je vyučování. Vyučování náleží k poslání církve. Ježíš vyslal učedníky do světa, aby konali misii, svátostnou službu, ale aby také učili. „Jděte, křtěte a učte“ (Mt 28,19-20).

Čtvrtým darem a službou je napomínání či povzbuzování. Řecký výraz znamená obojí. Povzbuzováním druhých překonáváme jejich malomyslnost a probouzíme v nich naději a posilujeme ji.

Podívejme se na tři dary pro organizaci církve. Nejprve je uvedeno rozdělování potřebným. Zde se vyžaduje upřímnost. Je tím míněno podporování církve z vlastních prostředků, které má být z upřímných a nikoli vypočítavých úmyslů (L 8,3; Sk 4,34-35). Ale může to být i správa majetku a darů církve a nakládání s nimi. Zde se očekává nezištnost a čestnost, opak Jidášova jednání (J 12,6).

Dostáváme se k daru vedení. „Kdo je v čele, ať je horlivý.“ Tomuto verši předchází apoštolova výzva: „Buďte střízliví, rozvážní“ (Ř 12,3). Horlivost je potřebná a užitečná, ale má být provázena zdravým úsudkem. Být v čele nejen ve vyšší funkci v církvi, ale i v čele náboženské obce jako farář, může přinést časem ztrátu zápalu, nadšení, horlivosti. Ale nejde o lidské nadšení, které při prvních překážkách a problémech se vytrácí, ale je míněn dar Ducha.

Sedmým darem je starost o trpící – péče o nemocné. I když je tento dar uveden v závěru, nejde o zařazení ve smyslu významu, ale završení. Skutky lásky a milosrdenství dovršují víru a jsou jejím ovocem. Vnitřní radost těch, kteří takto slouží nemocným a potřebným, je darem Ducha a jeho posilou v náročné a těžké službě a diakonické práci církve.

Sestry a bratři,

z listu apoštola Pavla Římanům poznáváme, že zdrojem služeb v církvi je Boží milost. Není to žádný zvláštní nárok a zvláštní naše postavení. Jsme k dílu církve přizváni jen zvláštní Boží milostí.

Každý z uvedených darů v tomto Pavlově seznamu má svůj význam. Nelze některý dar a službu přecenit a jiné naopak podcenit. Nelze v církvi kázat a učit a nevěnovat se službě potřebným – diakonii. A zase naopak není správné pro samé aktivity se nevěnovat kázání Božího slova, které v sobě obsahuje rozměr věčného života přesahující naše dočasné pobývání zde na zemi. Různé dary a služby ve vzájemném doplňování vytvářejí plnost církve její působení jako Kristova těla v tomto světě. Kéž náš Bůh v naší církvi, v našich náboženských obcích obdarovává svými dary, dokážeme se z nich navzájem radovat a rozvíjet je ve vzájemnosti k naplňování poslání církve jako živého Kristova těla uprostřed tohoto světa a v této době.

Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 04.07.2016 05:16 zobrazeno: 1415x