Jr 17,10 Bůh vidí do našeho srdce a zná naši cestu

10.03.2019

Postní kázání – březen 2019

Sestry a bratři, účastníci této bohoslužby v začátku postní doby. Pro naše dnešní zastavení, sebezpytování nitra a dobré nasměrování našeho života k nám zaznívá Boží slovo skrze proroka Jeremjáše: „Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.“

Tuto výpověď nacházíme v Bibli i na jiných místech, a to ve třetí osobě. Je oznamováno a sdělováno, že Bůh vidí do srdce (1 Sa 16,7), a to všech lidí (1 Pa 28,9). Ale tato výpověď se vyskytuje i ve druhé osobě, v žalmech, kde je součástí modlitebního rozhovoru s Hospodinem (Ž 7,10; Ž 26,12). Opakovaně tuto výpověď najdeme u proroka Jeremjáše, když se modlí ve chvíli krize: „Bože, ty zkoumáš ledví i srdce“ (Jr 11,20; srov. Jr 20,12).

Ale v 17. kapitole proroka Jeremjáše se jedná o ojedinělé místo v první osobě. Obdobně to nacházíme jen v knize Zjevení Janově: „Já vidím do nitra i srdce člověka“ (Zj 2,23). Není to tedy situace, kdy my sami něco říkáme o Bohu. Dokonce ani situace, že s ním, či k němu mluvíme v modlitbě. Ale on sám mluví k nám. Přibližujeme se tak k Božímu tajemství. Podobně jako začíná Desatero tímto zcela osobním oslovením: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země z domu otroctví (Ex 20,2). A jak začínají také Ježíšovy výroky „Já jsem…“  Nejde tedy o lidské slovo a autoritu proroka Jeremjáše, ale o Boží slovo, a o autoritu toho, kdo ho povolal, aby předával jeho poselství. Nejde tedy o lidské slovo a autoritu proroka Jeremjáše, ale o Boží slovo a o autoritu toho, kdo ho povolal, aby předával  jeho poselství.

V jaké souvislosti tento výrok zaznívá? Předcházejí mu dva obrazy - prokletí a požehnání. Obraz prokletí je vykreslen jako osamocená dřevina bez užitku v pusté a vyprahlé krajině. Obraz požehnání představuje naopak nádherný zelený strom u zdroje vody, a proto vydává dobré plody. Obrazy jsou zcela jasné, zřetelné a srozumitelné. Na jedné straně je obrazem z přírody vylíčen ten, kdo spoléhá jen na člověka. To znamená, buď podléhá vnucovanému kultu lidí, nebo si jej sám vytváří anebo spoléhá sám na sebe, věří v sebe a sám sebe staví jako měřítko všeho. Na druhé straně je ten, kdo věří a doufá v Hospodina a je stále v blízkosti tohoto pramene pravého života. Ale, kdo může říci: „Já jsem ten, kdo doufá v Hospodina.“ A o tom druhém prohlásit: „To je ten, který to nemá se svou vírou v pořádku.“ A proto po těchto dvou obrazech následuje právě tento Boží výrok skrze proroka Jeremjáše. Aby bylo zcela zřejmé, že ne my lidé, ale Bůh sám je tím, kdo do nás vidí, kdo nás zná, kdo nás může i spravedlivě posuzovat a také odměňovat.

Promýšlejme ještě hlouběji a pozorněji tento výrok, který k nám zaznívá na počátku postního času. Jako biblické prorocké slovo, tak i tento výrok obsahuje konkrétní obrazy. Jsou čtyři: srdce, ledviny, cesta a ovoce. První dva obrazy se týkají našeho nitra, toho, co není vidět, co je v nás skryto. Druhé dva obrazy představují, jak se navenek projevujeme, jak mluvíme, jak jednáme s druhými lidmi. Obě roviny jsou pro naše postní sebezpytování důležité – pohled dovnitř sebe, ale i na své vnější jednání.

Zabývat se svým nitrem sice můžeme do hloubky a detailů, ale i naše vnější jednání je potřebné reflektovat. O někom koluje mínění, že je to takový dobrý člověk upřímného srdce, ale pak nás udiví jeho neupřímné a ubližující jednání. O někom si zase myslíme, že je to člověk povrchní, ale pak v určité situaci můžeme poznat jeho hlubší zaměření života.

Pokusme se tedy krátce nahlédnout do nitra. Naše niterná stránka lidství je vyjádřena biblickým obrazem srdce a pro svědomí je užit staročeský výraz ledví (Ž 16,7). Do svého nitra, do svého srdce, do svého svědomí můžeme nahlédnout jen my sami. Nikdo jiný tam nemá přístup (Př 14,10). A zase my nemůžeme vidět do nitra – srdce a svědomí druhých. Srdce je průvodce dobrých a špatných slov (L 6,45). V srdci mají původ zlé myšlenky a jednání (Mk 7,21). Ve vlastním srdci, v hlubinách své osobnosti není snadné se někdy vyznat (Ž 64,7). Jen Bůh vidí do těch největších hlubin našeho srdce a jen Ježíš má schopnost číst v srdci člověka (kardiognoze), jak je to vyjádřeno v Janově evangeliu: „Ježíš nepotřeboval, aby mu někdo říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku“ (J 2,25).

Je jistě důležité naše osobní zpytování svědomí přezkoumání vlastního života. Ale nejpodstatnější je, že nás vidí a zkoumá Bůh.

Jako lidé jsme sledovatelní. A stále více může být sledováno i naše soukromí. Naše hovory, naše zprávy, naše fotky může nahlížet někdo jiný, nejen ten komu jsou určeny. Zanecháváme zřetelné otisky svého veřejného i soukromého života. Mnohé o nás může být známo, co kupujeme, za co vydáváme peníze, co vyhledáváme na internetu, co říkáme, co píšeme, kde se pohybujeme, kde právě jsme, někdo jiný o nás ví. Ale ví to především Bůh, který zná naši cestu a naše jednání.

„Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.“

Tento výrok není jen narušením naší kladné sebejistoty, že jsme ti nejlepší a bezchybní, ale v tomto slovu je obsažena i naděje. Bůh totiž může svojí láskou proměňovat lidská srdce, očišťovat naše zastřené svědomí. S jeho pomocí můžeme napravovat své cesty a ze zdrojů Ducha svatého nám může dopřát přinášet užitečnější a dobré ovoce.

Kéž i čas letošního postu k tomu dokážeme využít. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 12.09.2019 03:04 zobrazeno: 806x