Řeč k výročí patriarchů CČSH

12.06.2019

Husův sbor v Praze 6-Dejvicích

Ž 78,70 - 72

Sestry a bratři,

každým rokem vzpomínáme na patriarchy církve, kteří na nás hledí již z věčnosti, jak věříme. Patriarchové jsou jednotliví věřící lidé, kteří ušli s církví úsek cesty, buď kratší anebo delší. Žádný z těchto úseků jejich služby nebyl jen radostný, ale zase ani jen bolestný a smutný. Každý z nich nesl ve svém životě zátěž Kristova kříže, ale mohl zakoušet i radost a slávu jeho vítězství. I když v tomto životě na zemi je tato nebeská radost jen v náznaku.

Službu patriarchy si nevybírali, nelpěli na ní, ale přijali ji s důvěrou a pokorou. Není nějaká škola pro církevní vůdce, kde by se lidé mohli připravit na všechny situace a byli výborně vybaveni k tomu, aby dokázali nést úkol odpovědnosti za celek. Do tohoto úkolu – nést odpovědnost za celek – je v naší církvi člověk zvolen. Sám si to neurčuje a nevybírá. Jsou sice lidé, kteří mají ve své přirozenosti vůdcovské sklony, mají přitažlivost své osoby, ale tito lidé se ne vždy do odpovědné funkce v církvi dostanou anebo v ní nesetrvají dostatečné dlouho. A naopak se odpovědnost plynoucí z funkce, dostane někomu, kdo s tím ani nepočítal a neměl k tomu potřebné předpoklady podle druhých lidí i podle sebe. A to je právě případ Davida. Byl zvolen Hospodinem, ačkoliv se ve srovnání s jinými svými bratry jevil jako málo zajímavý. David byl pastýřem. Pocházel z prostředí zemědělců a chovatelů ovcí. A najednou se měl stát právě on králem nad Izraelem. Doslova Bůh ho povolal „ze salaší, od ovcí s jehňaty“ (Ž 78, 70-71). A právě on – člověk takového zcela obyčejného původu se měl stát vůdcem a králem nad Izraelem. A to se nejedná o „nějaký“ lid, ale o Boží lid. Zde v závěru žalmu 78. je líčen David velmi ideálně. Vykladači Písma se shodují v tom, že zde ani tak nejde o historickou postavu krále Davida, který měl své chyby a nedostatky, jako je má i kterýkoliv lidský vůdce – i církevní představitel. Je zde představen ideál davidovského krále. Je to obraz Ježíše Krista, který je pravý a dobrý pastýř. Podle něho mají být poměřováni všichni lidští pastýři, vůdcové a patriarchové.

Myslím, že bratři patriarchové měli často před očima Ježíše – pravého Pastýře a Božího služebníka. Bratr Farský se obracel k němu v modlitbách, když prosil za církev, která se před 100 lety rodila, rostla, ale i zápasila s překážkami a protisilami z různých stran. Podobně se stavěli před Krista a modlili se k němu i další patriarchové, kteří se střídali ve službě v průběhu sta let.

Osobně jsem mohl poznávat bratry patriarchy Nováka, Štěpánka a Špaka. Farského, Procházku a Kováře znám jen ze svědectví druhých a z jejich spisů, ze kterých se k nám dostávají jejich myšlenky a poznáváme z nich zápasy víry, starosti i naději ukotvenou ke Kristu – Pastýři církve a Pánu dějin světa. Každý z bratří patriarchů přistupoval k úkolu vedení a nesení odpovědnosti za celek svým specifickým způsobem.

Bratr Farský měl zřetelné rysy duchovní a vůdčí osobnosti. Dokázal svým aktivním jednáním prosazovat své cíle, ale určitě ne zcela. Jeho nástupce bratr Procházka byl zkušeným knězem orientujícím se dobře v pastorální praxi. Byla mu vyčítána určitá autoritativnost. Bratr Kovář měl autoritu přísného učitele a vědce. Bratr Novák se projevoval lidskou vlídností a usměvavým výrazem tváře. Tak jsem ho mohl poznat i z osobních setkání. Projevoval vřelý zájem o lidi – věřící z církve a oni to dokázali ocenit. Bratr Štěpánek by si zasloužil více pozornosti, neboť byl v čele církve v čase znovu nabyté politické svobody a nových možností církve. O bratru Špakovi byla vydána řada silných svědectví v knize, která byla v pondělí prezentována v chrámu sv. Mikuláše, a kterou doporučuji si přečíst.

Zjednodušeně řečeno: existují dva způsoby vedení. Buď je vedení ideové, nebo mocenské. V církvi by se mělo prosazovat dobro silnými myšlenkami a ne mocí. I když cesta uplatňování moci se může jevit rychlejší a účinnější, naproti tomu dobré myšlenky se někdy prosazují velmi pomalu a obtížně.

Žádná doba církve nebyly bez rizika. Církev je loď na neklidných vodách. Proto je v církvi tak důležitá modlitba, kdy v kritických situacích se obracíme k Bohu, ke Kristu. Kristus je tím nejvyšším Pastýřem a lidé nejsou těmi, kdo mohou rozhodovat, určovat a ovlivňovat vše. Jde totiž o službu. Tato služba je důležitá, ať již se jedná o patriarchu nebo o kohokoliv jiného, kdo je Bohem povolán, aby mu konal službu a převzal díl odpovědnosti a starosti za jeho lid, který mu patří. O Davidovi v Žalmu 78. je řečeno: že pásl lid Izraele „bezúhonným srdcem“ a vodil jej „rukou zkušenou“ (Ž 78, 72).

To jsou dva dobré předpoklady vůdcovské služby v církvi. Tím prvním je „bezúhonnost srdce“, tím druhým je „zkušená ruka“. To první nám připomíná, že Bůh hledí na srdce, zatímco člověk na to, co má před očima (1 Sa 16,7). Ale bezúhonnost není tím, co bychom vlastnili, nýbrž je to přijatý dar od Krista, od Boha. Je to proměna myšlení, očištění srdce, schopnost posuzovat podle Božích měřítek a ne podle našich lidských. A „zkušená ruka“ vyjadřuje určitou životní protřelost, zběhlost v jednání a osvědčenost ve zkouškách. Zkušenosti jsou jistě dobrým předpokladem k tomu, abychom nejednali pošetile a neuváženě. Ale zase na druhou stranu nám žádné získané zkušenosti nezajistí zcela správné rozhodování a jednání v nově přicházejících situacích proměňujícího se světa. Tou důležitou zkušeností je zkušenost víry. A tím je míněno spolehnutí se na Boha v nejistotě, důvěra vůči němu v pochybnostech, nový začátek s ním, když se jeví mnohé již beznadějné.

Zastavujeme se u uren bratří patriarchů a připomínáme si cestu, kterou šli v uplynulých dobách s církví jako její pastýři. Uvědomujeme si, že jsme jako součást Božího lidu v rukách toho nejvyššího Pastýře – Ježíše Krista, kterého si bratři patriarchové stavěli před oči víry. Kéž i nás spolehlivě vede ke zdrojům pravého života. Amen.

Červen 2019

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 13.09.2019 01:44 zobrazeno: 2137x