L 9,28-36 "Ježíšovo proměnění na hoře"

Kázání v Husově sboru v Turnově – červen 2009

Sestry a bratři,

            na tuto neděli je určen biblický text o proměnění Páně na hoře. Událost navazuje na rozhovor, který se konal týden před tím. „Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupili na horu.“ Obsah některých rozhovorů – běžných či povrchních – s druhými lidmi rychle zapomeneme. Jiné rozhovory si naopak dlouho pamatujeme. Víme podrobně, o čem jsme hovořili. Rozhovor, který se odehrál mezi Ježíšem a učedníky, byl velmi důležitý. Ježíš se jich ptal, za koho ho pokládají lidé – zástupy a za koho ho pokládají sami učedníci. Událost na hoře navázala na tento rozhovor a znamená odhalení Ježíšovy skryté slávy a potvrzení jeho jedinečnosti. V kapitole se vyskytují staré hebrejské výrazy – tituly jako „pomazaný Boží“ – Mesiáš (L 9,20) a vyvolený Syn (9,35). Ježíš se na hoře modlil. To je častý obraz Ježíše – modlící se Ježíš. Je to ten, který je v důvěrném rozhovoru spojen s Otcem. Je zde dokonce řečeno, že při modlitbě Ježíšova tvář nabyla nového vzhledu. Ježíš měl proměněnou tvář, která zářila (srov. 2 K 4,6). Jeho budoucí sláva již byla tak v náznaku přítomna v jeho pozemské lidské podobě. Lidská tvář prozrazuje to, co člověk prožívá. Jak je to vyjádřeno v knize Přísloví: „Radostným srdcem zkrásní tvář, kdežto trápení srdce ubíjí ducha“ (15,13). Modlitba člověka proměňuje a to především vnitřně. Dává nám novou sílu, novou radost, novou naději. Dává nám výhled k Bohu, dává nám i v těžkých chvílích novou perspektivu.

            Ježíš se na hoře modlil a byl ve spojení s nebeským světem. Modlitba nás spojuje s neviditelným duchovním světem. Ve zvláštním rozhovoru na hoře Tábor se vyskytují dvě postavy ze Starého zákona – Mojžíš a Eliáš. Každý z nich žil v jiné době. Měli však význačný úkol v dějinách spásy. Mojžíš vyvedl lid z egyptského otroctví a přivedl Izraelce k zaslíbené zemi. Eliáš žil v jiné době a působil v jiné situaci. Zápasil o svrchovanost Hospodinovu v čase pronikající pohanské modloslužby a úpadku víry. Mojžíš představuje autoritu Zákona a Eliáš autoritu proroků. Mluvili o Ježíšově cestě. Doslova o exodu – novém vyjití z otroctví, nové záchraně, kterou Ježíš přinese v Jeruzalémě svým vykoupením lidstva z hříchu skrze kříž. Zákon zosobněný Mojžíšem i Proroci zpřítomnění Eliášem svědčí o Kristu. Zákon potřebuje milost a současně Ježíš je víc než jedním z proroků. Je Spasitel. Toto poznání odvěkých Božích záměrů bylo umožněno nejbližším učedníkům Petrovi, Janovi a Jakubovi na hoře Tábor. Byla to jen chvíle, prchavý okamžik, neuchopitelný zážitek. Navíc učedníci upadli do hlubokého spánku. Důležité je, že to byl prožitek něčeho velmi dobrého. Zážitek nepopsatelného dobra. Duchovní mimořádný prožitek nelze trvale zachytit a uchovat. Petr se o to chce pokusit. Říká: „Je dobře, že jsme zde, udělejme tři strany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Je zde patrná snaha vytvořit stany, budovy, stavby, které by zachytily Boží slávu prchavé chvíle. Tam, kde došlo k nějaké události, zjevení, náboženskému zážitku, tam lidé staví kapličky a kostely. Země je plná takových staveb. To, co se odehrálo na hoře Tábor, nebylo možné zachytit. Boží sláva se ztratila a s učedníky byl zase ten Ježíš, kterého znali a na kterého tam v Jeruzalémě již čekal kříž. Přesto ta chvíle byla důležitá, neboť jim dala naději, že nad pozemským děním a lidským údělem je ještě něco víc. To, co zatím není plně poznatelné. Neboť nyní poznáváme jen v zrcadle a podobenství (1 K 13).

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 03.08.2009 10:28 zobrazeno: 4121x