Boží bojovník a rytíř doby středověku Jan Žižka

07.10.2017

Každoročně se setkáváme v místech, kde probíhala v dávné minulosti bitva u Sudoměře a kde Jan Žižka uplatnil své vojenské schopnosti a získal svůj věhlas.

Tento středověký bojovník je historickou postavou – člověkem, který má své světlé stránky i stíny. Avšak tato postava historie – doby drsného středověku – se stala nepřehlédnutelným symbolem statečnosti, pevnosti a neústupnosti, jak to uměleckým způsobem dokládá i kamenná mohyla u Sudoměře zasazená do jihočeské krajiny.

Husitský kronikář Vavřinec z Březové, který osobně Jana Žižku znal, jej označuje za přímého a statečného bojovníka. „… byl nad obyčej smělý, statečný a udatný“. Žižka byl mimořádný stratég, který dokázal zvítězit i proti přesile. Nezakládal si však jen na svém vojenském umění a zkušenostech, ale projevoval svoji pevnou víru a zbožnost středověkého křesťanského rytíře. V dopisech uvádí, že když vedl boje na straně slabších a méně početných bojovníků, tak Boží přízeň mu dopřála zvítězit.

Jan Žižka je spojen s jižními Čechami, a zvláště s městem Tábor. Pro toto husitské město a jeho ochranu dal k dispozici své nebývalé vojenské schopnosti a umění. Žižkovo táborské období se váže na roky 1420 až 1422. Žižkovo vojsko té doby se opíralo jen zčásti o profesionální bojovníky, ale bylo tvořeno mnohými dobrovolníky z jihočeských vesnic a měst.

Jan Žižka město Tábor chránil, bojoval za něj, a přesto se s ním později rozešel, přesněji řečeno s táborskými duchovními. Dostal se do sporu s Mikulášem z Pelhřimova, vlivným táborským knězem a teologem. Ten vytýkal Žižkovi nesmiřitelnost a tvrdost s jakou vedl bitvy. Nejen pražští univerzitní teologové jako Jakoubek ze Stříbra, ale i táborští kněží a bohoslovci jako právě Mikuláš z Pelhřimova stavěli do popředí duchovní boj, a nikoli tělesný. Kněží také neměli užívat zbraně a vybízet k boji. Tento postoj kritizující způsob vedení nelítostného boje, který nebyl samozřejmě jen na straně polních vojsk, se v radikální podobě později vyskytuje v pacifistickém učení Jihočecha Petra Chelčického.

Žižka se z jižních Čech a z Tábora přemístil do východních Čech, kde měl přátele z řad kališnické šlechty. Východočeští husité zvaní Orebité mu byli v pojetí Božích bojovníků bližší, zvláště kněz Ambrož z Hradce Králové. Ten byl inspirován Starým zákonem – jeho pasážemi o vedení boje proti nepřátelům, jak je to popsáno v knize Deuteronomium.

Naproti tomu Jakoubek ze Stříbra i Mikuláš z Pelhřimova své názory po příkladu Jana Husa opírali o Nový zákon, o Ježíšovo kázání na hoře a o přikázání lásky vůči nepřátelům. Křesťan vede především duchovní boj. Připouštěli vedení tělesného boje jen v krajním případě v situaci ohrožení a nutné obrany.

Tyto úvahy vycházející z Bible a složité etické otázky nic neubírají na významnosti postavy Jana Žižky z Trocnova. On byl především profesionální voják. Usiloval o vytvoření profesionální armády. Tuto svou představu započal v jižních Čechách jako táborský hejtman a rozvinul ji ve východních Čechách, kam odešel na počátku roku 1423. A až do konce svého života – 11. října 1424, kdy umírá, se zasazoval jako středověký rytíř a statečný bojovník o prosazování a uchování programu husitské reformace.

Říjen 2017

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 03.11.2017 01:07 zobrazeno: 1357x