Kázání k 90. výročí CČSH – 10. 1. 2010 - rozhlasová bohoslužba ve sboru v Brně II. Nové sady
Sestry a bratři, zdravím vás, kteří jste se shromáždili dnes v tomto sboru Církve československé husitské v Brně, zdravím i vás všechny, vážené rozhlasové posluchače.
Na tento text před devadesáti lety kázali modernističtí kněží, kteří učinili bolestné, ale současně velmi odvážné rozhodnutí utvořit novou církev na počátku dvacátého století. Tedy v době, kdy se lidé stále více začali odklánět od náboženství a ztráceli křesťanskou víru. V naší vlasti se tehdy zrodila nová církev založená na „základě evangelia Kristova“, navazující na odkaz mistra Jana Husa a české reformační tradice. Provolání s datem 10. ledna 1920 bylo přečteno z kazatelny následující den 11. ledna při bohoslužbě v chrámu sv. Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí. V závěru shromáždění zazněla hymna a svatováclavský chorál. V lednu připomínáme a slavíme narozeniny své církve a letošní rok je vyhlášen jako jubilejní. Během celého roku se budou konat celocírkevní shromáždění i aktivity v jednotlivých náboženských obcích.
V biblickém svědectví se setkáváme s Ježíšem jako s dvanáctiletým chlapcem. Není již dítětem, jak jsme ho viděli o Vánocích, ale není ještě dospělým, jak se objevuje při křtu v Jordánu. Období Ježíšova života do třiceti let je pro nás neznámé. I když existují různé apokryfy popisující Ježíšovo dětství plné zázraků a neobyčejných událostí, přesto o tom v Bibli nic nemáme. Je to tedy období Ježíšovy skrytosti a nenápadnosti. Pouze evangelista Lukáš uvádí příběh o dvanáctiletém Ježíšovi v jeruzalémském chrámě. Je to důležité, neboť jde o období mezi dětstvím a mládím. V tomto věku se člověk vyznačuje kritičtějším a realističtějším myšlením a má zájem i o duchovní hodnoty, jak uvádějí psychologové. Přestává být do jisté míry již dítětem. Dosud se všechno dělo s Ježíšem jako s dítětem. Byl položen do jeslí, byl přinesen do chrámu, byl obřezán a cestoval do Egypta. Ve dvanácti letech byl přiveden rodiči do jeruzalémského chrámu. A nyní se již začíná rozhodovat sám a dostává se dokonce do rozporu s očekáváním svých rodičů Josefa a Marie.
A přece je i dvanáctiletý Ježíš pro nás normou, autoritou a příkladem. Nezáleží na věku, ale na Boží moudrosti. Jak je to vyjádřeno v Žalmu 119: „Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám“ (v. 100). Obraz dvanáctiletého chlapce, který je mezi učenci s plnovousy a diskutuje s nimi, nacházíme mnohokrát v křesťanském výtvarném umění. Někdy je pojímán jako rozhovor mezi Starým a Novým zákonem. Kristus ukazuje na kodex, který představuje Nový zákon, zatímco židovští učenci mají svitky – symbol Starého zákona (Royt, J.: Slovník biblické ikonografie. Praha Karolinum 2006, s. 72-73). Tento obraz nám může připomenout ještě něco jiného. A tím je místo mladé generace v církvi. V církvi mají mít své místo děti a mladí lidé. Víra je přece pro člověka v každém věku a křesťanská církev je zde pro všechny generace. I husitská církev je zde jak pro seniory, tak i pro lidi, kteří procházejí krizemi středního věku, ale i pro mladé. Myslím zvláště na mladé lidi, kteří se rozhodují pro duchovenskou službu, kteří studují bohosloví a nebo již vstoupili do duchovní služby v náboženských obcích. Církev potřebuje mladé lidi, kteří hledají skutečné hodnoty života, hledají pravdu, vidí skutečnosti nově, jinak než lidé ze starší generace. Jestliže se dnes rozhodne mladý člověk pro duchovenskou službu, pak je to vstup do nejistoty, podobně jako tuto situaci prožívali kněží na počátku naší církve. Přesto je duchovenské povolání nezastupitelné a jedinečné, neboť v něm jde o věc Boží, o věc nebeského Otce.
A tím se dostáváme k ústřední výpovědi našeho dnešního evangelního příběhu o dvanáctilétém Ježíšovi. Josef a Marie se vraceli zpět z Jeruzaléma do Nazareta, ale Ježíš se vrátil do chrámu a setrval v něm. Ježíš nám tak ukazuje touhu po životě v trvalé Boží blízkosti. „Nevíte, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Být tam, kde jde o věc Ježíšova i našeho Otce – to je úkol nás křesťanů. Kde jde o Boží věci? Podle biblického obrazu vidíme, že je tomu tak v chrámě. Umělci, když zobrazovali tuto scénu, tak ji zasazovali do prostředí románského nebo gotického kostela. Mohli bychom ji promítnout i do našich husitských sborů a modliteben, které byly vybudovány na mnoha místech naší vlasti. Sbor je totiž prostorem, kde se jedná o Boží věc. Ale totéž platí o chrámech všech křesťanských církví či ekumenických kaplích. Tam, kde je otvíráno Písmo, kde společně nasloucháme Božímu slovu, tam přichází mezi nás Ježíš a chce být s námi a setrvávat v naší blízkosti. Klade nám otázky a současně dává i odpovědi z pramenů své moudrosti. Jen mu musíme dokázat naslouchat. Ale o Boží věci se jedná nejen v chrámech, ale i v našem každodenním životě. O Boží hodnoty se jedná i v docela nenápadných situacích. Čemu dát přednost? Co je pro nás v konkrétní chvíli tím nejdůležitějším? Kéž se dokážeme rozhodovat i my v souladu s Ježíšem, v souladu s Boží vůlí.
Sestry a bratři, v čase jubilea církve nás evangelium nově oslovuje a zve nás, abychom i my byly tam, kde jde o věc Ježíšova i našeho Otce. Amen.
Tomáš Butta, patriarcha
Helena Bastlová publikováno: 28.01.2010 03:01 zobrazeno: 3321x
Patriarcha
- program |
Diecéze
- Brno |
Facebook