Promluva k předání dalších pěti zvonů v Hradci Králové

17.11.2017

Ž 46; J 14,27; J 16,33

Vážení účastníci této slavnosti, je pro nás radostí, že opět můžeme předat pro zdejší zvonohru pět nových zvonů. Chceme za ně vzdát díky Bohu a poděkovat mistru zhotoviteli i ochotným a obětavým dárcům.

Těchto pět zvonů pojmenovaných po pěti postavách reformace bude dotvářet pestrost zvuku celé zvonohry. Pestrost těchto postav spočívá jak v jejich životních příbězích, tak i v jejich náboženském vyznání. Odráží se tak na nich zřetelně předbělohorská náboženská rozmanitost, podobně jako je tónová pestrost zvonohry. Jeden z nich byl věrný utrakvista – Matouš Ulický, druhý byl člen Jednoty bratrské – Václav Budovec, dva z nich byli luteráni – Mistr Jesenius a Jiří Třanovský, ale zřejmě i Kryštof Harant, který byl však původně katolíkem a jeho náboženské přesvědčení mohlo mít i určitý nadkonfesní charakter.

Než přistoupíme k symbolickému rozezvučení zvonů, přibližme si jednotlivé postavy a jejich příběh, do kterého dramaticky zasáhly události počátku 17. století a změna náboženských poměrů v Českých zemích.

Položme si otázku, co těchto pět postav činí navzájem blízkými. Můžeme spatřovat tyto skutečnosti: příslušnost k některému z reformačních vyznání, jejich vzdělanost, zápas o svobodu víry a její vyznání. Čtyři z nich zemřeli jako mučedníci. U dvou postav je pak charakteristické jejich tvořivé pěstování hudby.

Matouš Ulický - kněz církve podobojí pocházel zřejmě z východních Čech z Holic nebo Kostelce nad Orlicí. V roce 1621 byl kaplanem v děkanském kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Později v čase pronásledování se ukrýval zřejmě nedaleko Čáslavi. V roce 1627 vybízel k odporu proti násilné a důsledné rekatolizaci i proti utužování nevolnictví. Byl zajat císařskými vojáky a krutým způsobem byl vyslýchán, komu vysluhoval svátost večeře Páně podobojí způsobou a koho i přes zákaz působení křtil. Dne 16. září roku 1627 byl popraven, ale ještě před tím mu byla uťata pravá ruka, kterou podával svátost z kalicha. Před kostelem v Čáslavi je jeho pomník ve tvaru kalicha z roku 1924, který iniciovala Českobratrská církev evangelická a Církev československá husitská. Tento utrakvista zůstal věrný až do smrti.

Václav Budovec z Budova byl bratrským šlechticem a politikem. Ve městě Mnichovo Hradiště si vybudoval renesanční zámeček. Zasazoval se o Jednotu bratrskou a o její práva. Dostal se do čela protestantů zápasících o svobodu na základě České konfese – spojující utrakvisty, Jednotu bratrskou a luterány. Nasazoval se pro Rudolfův majestát, který tuto svobodu měl zajišťovat. Ale věnoval se i duchovnímu rozvažování a psaní. Jeho přítelem byl Karel Starší ze Žerotína (který zde má již svůj zvon). Snažil se ho přemluvit k připojení se ke stavovskému povstání, ale marně. Budovec po porážce na Bílé hoře neopustil vlast a stal se mučedníkem. Slova z jeho dopisu Karlu Staršímu ze Žerotína ukazují Budovcův statečný postoj: „Kdyby se však Bohu zalíbilo mě zkoušet pod křížem, jen proto, abych s vůdcem Kristem a dobrým svědomím mohl přináležet k svaté jednotě těch, kterým víc leží na srdci obecné a veřejné dobré církve, než soukromé věci… jsem připraven s Boží milostivou pomocí snést, cokoli Bůh dopustí, v odhodlání oslavit ho buď životem nebo smrtí“ (Slovem obnovená. Čtení o reformaci, s. 251).   

Jan Jesenius byl lékařem, filozofem a rektorem univerzity. Narodil se v luterské rodině ve slezské Vratislavi. Studoval ve Wittenbergu filozofii a medicínu a později studoval i v Lipsku, v Římě a v Padově. Titul magistra získal na pražské univerzitě, neboť to nebylo v katolické Padově pro něho jako luterána možné. Působil jako profesor chirurgie, anatomie a botaniky ve Wittenbergu. Je známo, že v Praze provedl první veřejnou pitvu. Od roku 1617 byl krátce rektorem pražské univerzity. Angažoval se politicky ve stavovském povstání. Po bitvě na Bílé hoře byl uvězněn a krutě s ostatními pány popraven na Staroměstském náměstí roku 1621.

Jiří Třanovský byl luterským knězem a básníkem. Studoval na různých místech a také ve Wittenbergu. Po studiích vyučoval v Praze a Holešově a později se stal farářem ve Velkém Meziříčí. Přeložil do češtiny v návaznosti na starší překlad Augsburské vyznání, které vyšlo v roce 1620. To však již je rok bitvy na Bílé hoře. Roku 1624 ze Slezska odchází na Slovensko, kde jako duchovní působil v Liptovském Mikuláši. Byl nadaným básníkem a dobrým hudebníkem. Skládal vlastní písně a překládal přejaté písně, například Lutherovy. V roce 1636 zpracoval a vydal zpěvník Cithara sanctorum, který se dočkal více než 50 vydání. Do nedávné doby se tento zpěvník, tzv. Tranoscius, užíval slovenskými luterány. Třanovského zpěvník uchoval jako živé dědictví mnohé písně utrakvistické, bratrské a luterské z období české reformace. (První vydání mělo 414 písní, z nich bylo 243 starých českých písní z doby reformace.)

Kryštof Harant z Polžic byl spisovatel a diplomat. Doba české reformace byla obdobím rozvíjení hudby duchovní, ale zaznívala pochopitelně i světská hudba. Ve šlechtických sídlech se pěstovala hudba a hudební činnost rozvíjely kapely. Největší kapela byla zřejmě na hradě Pecka, kterou zřídil právě Kryštof Harant. Sám skládal různé hudební skladby. Jeho poměrně pozdní příklon k luterskému vyznání je spojen s otázkami, ale i on byl účastníkem stavovského povstání. Jeho život byl ukončen popravou na Staroměstském náměstí v Praze.

Rok 2017 je „rokem reformace“. Připomínáme si pětisté výročí od vystoupení německého reformátora Martina Luthera. Je proto symbolické, že právě v tomto roce jsou odevzdávány pro zdejší zvonohru zvony pojmenované také po českých luteránech. Nejznámější Lutherova píseň je „Hrad přepevný Pán Bůh náš“, která se stala hymnou reformace. Text této písně vycházející ze Žalmu 46. přebásnil do češtiny právě Jiří Třanovský. „Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný“ zní v tomto žalmu ujištění, stejně jako v této písni z doby reformace. Uprostřed všech otřesů a bouří doby, uprostřed nejistoty a neklidu je pro věřícího Bůh touto jistotou. Tato jistota je jako přepevný hrad, který odolá všem náporům a útokům. Tato víra dodává jistotu a sílu ve všech zápasech a bojích, kterými procházely lidské generace, i tyto postavy z dávné české historie, kterými prochází náš národ, kterými v různých podobách procházíme i my. Čteme-li však celý tento Žalm 46., tak v jeho závěru zaznívá silný protiválečný motiv pokoje a míru. Bůh je Bohem pokoje (1 K 14,33). Stejně tak i Ježíš povzbuzuje své učedníky, že v něm mohou nalézt pravý pokoj a utišení. Říká: „To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33). Hlas zvonů je především hlasem harmonie, klidu a pokoje. Zvony a jejich hlas tak symbolicky odkazují ke Kristovu pokoji, který sice není z tohoto světa, ale který k nám přichází shůry, jako se shůry snáší hlasy zvonů. Ať tento pokoj a harmonii vyjadřuje i zdejší zvonohra, ke které připojujeme i těchto pět dalších zvonů. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 26.03.2018 03:13 zobrazeno: 976x