L 14,25-33 Podobenství o stavbě věže a přípravě na boj

Chrám sv. Mikuláše v Praze – 16. 9. 2007

Sestry a bratři,
         Ježíšovo slovo, nad kterým se dnes spolu s vámi chci zamýšlet, bylo určeno zástupu. Je namířeno proti falešné představě, že křesťanství je něco daného, samozřejmého a jednoduchého. Cesta víry není pohodlná a široká, ale náročná a úzká, na které můžeme zakusit mnoho tísně. Klamem je myslet si, že být Ježíšovým učedníkem je nenáročné. To si měli uvědomit všichni ti, kteří se chtěli v povrchním nadšení připojit k Ježíšovi a provázet ho na cestě do Jeruzaléma. Toho si má být vědom každý, kdo chce přijmout křest a připojit se tak ke společenství učedníků z různých dob a z různých míst. Neboť křest vyjadřuje vstup na cestu následování Ježíše. Je rozhodujícím krokem, vyjádřením odhodlání následovat Ježíše trpícího a vítězného.
         Povaha následování Ježíše je vykreslena ve dvou podobenstvích, ve dvou obrazech. Tím prvním obrazem je stavba věže. Tím druhým obrazem je dusná situace před bitvou, kdy je zcela zřejmé, že nepřítel má převahu. Je mnohem silnějším.
         Všem nadšencům ze zástupu a lidem s povrchním přístupem Ježíš těmito podobenstvími ukazuje, že nelze jít za ním neuváženě a zůstat pak stát v půli cesty a nedojít do cíle.  Lidskou pošetilostí stavba zůstává nedokončena a v zápasech nemusíme obstát. Jestliže se nějaká stavba má vůbec začít, musí se nejprve vše dobře připravit, udělat plán i rozpočet. Když se něco buduje, zlepšuje, staví, tak první úvahy zpravidla směřují k tomu, zda na to bude dost peněz. Je potřebné spočítat náklady a zvážit, zda na to máme, než se do něčeho pustíme. Musíme si položit otázky, co jsme ochotni vložit do stavby a jaké možné ztráty jsme ochotni utrpět v bitvě, kterou chceme podstoupit. Vztah k Ježíšovi – k Pánu života je zásadní hodnotou a je víc než vztahy ke všem ostatním lidem, dokonce i sobě samému. To je smyslem provokujícího Ježíšova výroku „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ Cesta křesťanské víry je obrazně řečeno velmi drahá stavba a je těžkým bojem. Hodnota mezilidských vztahů je velká. Je to Boží dar žít s druhými. Je velká hodnota rodičů, kteří dávají lásku dítěti a dokáží mu vytvořit domov. Velká hodnota je věrná manželka, která při svém muži stojí. Velká je hodnota dětí i sourozeneckých vztahů. Ale člověk si má být vědom hodnoty sebe sama. Vztah k Ježíšovi je přesto nad všemi rodinnými vztahy i víc než sebeláska. Ježíš neříká, že by tyto rodinné vztahy a vlastní život nebyly žádnou hodnotou. Ne, ty mají velkou hodnotu. Ale říká, že vztah k němu je ještě mnohem víc. Vyjadřuje tuto myšlenku v obou podobenstvích. Pokud není vztah důvěry vůči němu bezvýhradný, nemůže učednictví dojít svého cíle.
         Na prvním podobenství mě zaujal detail, jak Ježíš zná škodolibou lidskou povahu. „Až položí základ a nebude moci dokončit, vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí.“ Reakce na nedokončenou stavbu věže je smích, posměšky, vysmívání se. Je to opravdu v porušené povaze lidí otevřeně nebo skrytě se druhému smát, když se mu něco nezdaří. Žádný soucit se neprojevuje. A dokonce, že by někdo se nabídnul a pomohl rozestavěnou stavbu dokončit?! Naopak, lidé mají někdy radost z toho, když se něco druhým nedaří.
         V druhém podobenství je zřetelné varování nepodcenit nepřítele. Nepřítel je silný, hodně silný, dokonce dvakrát silnější. Cesta následování má překážky a protivníci jsou silní. Zlo je také velmi vynalézavé a najde si vždycky způsoby, jak zkomplikovat život.
         Možná nám tato podobenství nepřipadají zase až tak srozumitelná a jasná. Dokonce naše úvahy by mohly vést k nepatřičným závěrům. První podobenství by nás mohlo přivést k zásadě „raději nedělat nic“. Nejlepší by bylo řídit se heslem „Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“ Druhé podobenství by zase mohlo dát zapravdu tomu, kdo ustrašeně dělá kompromisy za každou cenu. Dohoda s protivníkem by mohla být totiž tak nevýhodná, že se fakticky jedná o porážku. Ústupky jsou tak velké, že jde o prohru a ustoupení silnějšímu. Ale nic takového Ježíš nechce svými podobenstvími říci. Musíme si totiž položit zásadní otázku: Kdo na to má být Ježíšovým učedníkem? Kdo na to má jít bezvýhradně jeho cestou kříže a nesledovat ho? Můžeme si předem říci, že máme všechno k tomu, abychom dokončili stavbu věže? Víme předem, jaké překážky přijdou, jak to při každé stavbě a budování bývá? A ze zkušenosti víme, mnozí – i my sami – třeba jsme se do něčeho pustili, co nebylo předem jasné, jak to dopadne, a pak se to zdařilo. Tak vznikaly mnohé sbory naší církve, tak vznikala a vznikají diakonická a sociální zařízení. Bez rizika, nezajištěnosti a kroku do neznáma by to nešlo. A teď jsme u jádra podobenství. Smyslem je bezvýhradné spolehnutí na Boha. Vždyť žádná stavba není jen výsledkem lidského úsilí. „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé,“ slyšíme v žalmu (127,1). Žádné vítězství není dáno jen vojenskou převahou. O to více není vítězství víry věcí jen naší strategie a lidské síly. „Hospodin za mě dokončí zápas,“ slyšíme v žalmu (138,8). Stavba může být dokončena, když je pod Božím požehnáním. On žehná dobrému dílu. A Bůh je také silnější než všichni nepřátelé a než veškerá přesila. Obě podobenství mají za cíl posílit naši důvěru v Ježíše, který nás pozval na cestu života. A věříme, že nás provede všemi zápasy až k cíli této cesty. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 01.10.2007 12:03 zobrazeno: 4401x