Dva středověké svátky a jejich poselství pro nás

01.06.2020

V církevním roce se vyskytují dva tradiční svátky, které následují časově bezprostředně po slavení Letnic. První se vztahuje k tajemství Boží Trojice (Trinitatis) a druhý k daru svátosti večeře Páně (Corpus Christi). Oba svátky mají svůj původ ve středověku, ale jádro jejich poselství je biblické a obohacují naši víru, zbožnost a liturgický život církve i dnes.

Svátek Boží Trojice (Trinitatis)

První neděle po Svatodušních svátcích se nazývá Svátek Nejsvětější Trojice (Trinitatis). Tento svátek má původ v benediktínských klášterech a mohl být slaven už před přelomem tisíciletí (Adolf Adam, Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe. Vyšehrad Praha 1998, s. 161). Starobylá preface o Nejsvětější Trojici pochází z doby kolem poloviny 8. století (Rupert Berger, Liturgický slovník. Vyšehrad Praha 2008, s. 319). Svátek byl pro církev zaveden papežem Janem XXII. v roce 1334 a stal se součástí středověkých misálů. Tento svátek má ideový a teologický charakter (Milan Salajka, Kalendář, osobní jména a křesťanské svátky. Praha 1995, s. 147). Obtížné teologické téma promýšleli středověcí učenci a přibližovali je lidu středověcí kazatelé. Také Mistr Jan Hus kázal na svátek Svaté Trojice a dochovalo se jeho kázání z června roku 1411 z Betlémské kaple. Podle Husa „základem věrných křesťanů je víra, jež vychází ze srdce, …srdcem věříme v blahoslavenou Trojici“ (M. Jan Hus, Betlémské poselství. Svazek první. Praha 1947, cit. s. 75). Hus v tomto kázání objasňuje toto téma: „…bylo řečeno již častěji, že totiž věřící má Boha milovat, k němu se upínat a k němu láskou přilnout… Poněvadž poznání Trojice nestvořené je základem naší víry, kterou máme věřit v jsoucnost Trojice a v ni samu, tudíž, abychom ji poznali, vězme, že božská Trojice jsou tři osoby Otec, Syn a Duch svatý, jeden Bůh a jedno jsoucno, jež je nevyšší dobro, nad něž si nelze představit nic lepší“ (Tamtéž, cit. s. 76).

V Jistebnickém kancionálu nacházíme zpěvy pro tento svátek Nejsvětější Trojice (Jistebnický kancionál. 1. svazek. Graduale. Brno 2005, s. 164-173). V utrakvistickém Žlutickém kancionálu z 16. století můžeme vidět symbolické vyobrazení Boží Trojice se dvěma anděly (Žlutický kancionál 1558-2008. Petr Brodský (ed.) Sokolov 2008, s. 81) a v Teplickém kancionálu také z 16. století je zobrazen výjev, na němž praotce Abrahama navštívili tři andělé, kteří jsou v křesťanské vykladačské tradici a symbolice pojímáni jako typologický předobraz Boží Trojice (České zpěvníky teplického literátského bratrstva ze 16. století. Teplice 2015, s. 58).  Svátek Svaté Trojice se v kontextu středověké tradice a zbožnosti slavil jak utrakvisty, tak i v Jednotě bratrské (Tabita Landová, Liturgie Jednoty bratrské (1457-1620). Praha 2014, s. 88).

V první bohoslužebné knize Církve československé (husitské) v Českém misále z roku 1920 je formulář neděle Nejsvětější Trojice, který vychází z předlohy Římského misálu (Český misál. Sešit IV. Doba svatodušní 1920. Vydáno péčí klubu reformního duchovenstva. Praha 1920, s. 107-110).  Liturgický formulář jako celek i texty jednotlivých částí jsou po obsahové stránce doslovně shodné s Římským misálem, rozdíl je v jazyce, kdy místo latiny je uplatněna čeština. Ve vstupu (introitus) jsou verše z 12. kapitoly knihy Tóbiáš (Tób 12,6) a Žalmu 8.: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi“ (Ž 8,2). Jako epištolní čtení je uveden úryvek z listu Římanům: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! `Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?´ `Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?´ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen“ (Ř 11,33-36).  Stupňový zpěv (graduale) vychází ze 3. kapitoly přídavků knihy Daniel (Da 3,52-56). Jako evangelní čtení je stať z Matoušova evangelia 28. kapitoly, kde je obsažena Ježíšova výzva k apoštolům jít ke všem národům a křtít „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19-18). Ve zpívaném díkůvzdání je obsažena křesťanská víra, vyznání a trojiční nauka. Tato starobylá preface obsahuje formulace klasické trinitární teologie. „…Neboť co o tvé slávě podle zjevení tvého věříme, i o tvém Synu, i o Duchu svatém bez rozdílu rozeznáváme a smýšlíme. Tak že slavíce pravé a věčné božství i v osobách rozdílnost i v podstatě jednotu i v majestátu uctíváme rovnost!“ (Český misál. Sešit IV. cit. s. 109). V závěrečné modlitbě (postcommunio) zaznívá prosba: „Prospějž nám (Ať nám prospěje) k spáse těla i duše, Pane Bože náš, toto svaté přijímání: a věčné svaté Trojice v též nerozdělené jednotě vzývání. Pro zásluhy Pána našeho Ježíše Krista“ (Tamtéž, cit. s. 110).

Ve Zpěvníku Farského, který je členěn se zřetelem k liturgickému roku, jsou po svatodušních zpěvech uvedeny dvě písně ke svátku Boží Trojice, které Farský označuje jako „Oslavné písně Trojice Boží v člověčenstvu“ (Zpěvník písní duchovních církve československé. Upravil Dr. Karel Farský, Praha 1922, s. 97-99). První píseň č. 87 má nápěv z doby husitské a druhá píseň č. 88 pochází také z reformačního prostředí a nacházíme ji v Bratrském zpěvníku (Bratrský zpěvník. K výročí založení Jednoty bratrské 1457-1957, Praha 1954, č. 45). Výběr těchto trojičních písní právě se zřetelem na reformační prostředí jistě není náhodný, ale naznačuje Farského vědomí, že k učení české i světové reformace patřilo christologické i trojiční učení, jak je to patrné v konfesích, katechismech i písňových textech. Obě písně byly zařazeny i do revidovaného Zpěvníku prof. Zdeňkem Trtíkem. Vyjadřují trojiční víru a učení, které tento teolog důsledně uplatňoval ve věrouce církve i v úpravě textů duchovních písní celého revidovaného Zpěvníku. Píseň č. 126 „Chvála Bohu na výsosti“ má tři sloky. V první je oslovován Otec, ve druhé Syn a ve třetí Duch svatý, který nám dává své dary – víru, lásku a naději. Píseň č. 18 „Aleluja, nechť sláva, čest“ má čtyři sloky. První sloka je oslavou Otce, druhá Syna, třetí Ducha svatého a ve čtvrté sloce je vzdávána sláva trojjedinému Bohu.

V Tuháčkově misálu není zvýrazněn svátek Boží Trojice, ale první neděle po Svatodušních svátcích je bez názvu (Bohoslužebná kniha církve československé. Praha 1952, s. 137-138). Význam tohoto svátku z doby středověku připomenul v Církvi československé husitské teolog a liturgista prof. Milan Salajka (Václav Kadeřávek; Milan Salajka. Církev a čas., s. 129), který označoval třetí období církevního roku vedle vánočního a velikonočního jako „Dobu trojiční víry“ (Tamtéž, s. 130). „Neděle po Trojici“ označují toto období církevního roku luterské církve, neboť je tím reformací zdůrazněna křesťanská trojiční nauka. Tato neděle se tak stává první nedělí druhé poloviny liturgického roku (Otto Rutrle, Liturgika I, 2. Praha 1954, s. 76).    

Současná Bohoslužebná kniha Církve československé husitské vydaná ve třech dílech v letech 2013-2015 tento svátek obsahuje s biblickými texty ze Starého a Nového zákona. Tento svátek a neděle nás staví před tajemství plnosti života Boha Otce, Syna i Ducha svatého i jeho podivuhodného díla stvoření a spásy. Trojjediný Bůh má být i námi chválen, oslavován a uctíván v tento den, ale i při každé Liturgii, v níž zaznívá: „… neboť tobě jen náleží veškerá čest i sláva Otci, Synu, Duchu svatému po věky věků“ (Liturgie podle patriarchy Karla Farského, 2004, s. 37).

Svátek Božího těla (Corpus Christi)

Druhým svátkem, který má svůj původ ve středověku, je slavnost Božího těla (Corpus Christi). Slavnost je zařazována zpravidla na první čtvrtek po neděli Nejsvětější Trojice. V 8. století se praktikovalo procesí s hostií pouze lokálně ve Flandrech. V roce 1264 byl papežem Urbanem IV. svátek prohlášen za všecírkevní a procesí se následně stalo všeobecně rozšířené.  Svátek souvisel se středověkým kultem trpícího a ukřižovaného Krista i s touhou „vidět“ a uctívat jeho tělo. Slavnost „Božího těla“ a s ním spojené procesí patřilo ve středověku k nejoblíbenějším slavnostem církevního roku.

Touha po Kristu spojená s častějším přijímáním svátosti eucharistie nejen duchovními, ale i laiky náležela ke znakům českého reformního hnutí. Českou modlitbu věnovanou Božímu tělu složil kazatel Milíč z Kroměříže: „…Ó milý Jezu Kriste, tys náš chléb vezdajší, jímžto veždy živi smy, bez něhožto veždy na duši umierámy. Rač nám tu milost dáti, abychom tvé svaté tělo i tvú svatú krev veždy dóstojně přijímali tak často, jakož nám to je hodno…“ (Výbor z české literatury husitské doby. Svazek první, Praha 1963, cit. s. 52-53). Mistr Jan Hus v čase tohoto svátku vysvětloval význam svátosti večeře Páně a její hodné nebo nehodné přijímání (M. Jan Hus, Betlémské poselství Svazek první. Praha 1947, s. 121-143). Zápas husitů o kalich přinesl nový zájem o tento svátek. V Jistebnickém kancionálu v Graduálu nacházíme k tomuto svátku české překlady latinských textů i vlastní tvorbu, k níž se řadí zpěvy „Ó Ježíši, pastýři dobrý“ a „Abychme hodně pamatovali“ (Jistebnický kancionál. 1. svazek. Graduale. Brno 2005, s. 174-197). A stejně tak i ve druhé části (Cantionale) tohoto jedinečného liturgického a hudebního pramene z doby husitské je velký počet českých eucharistických písní s důrazem na přijímání podobojí (sub utraque) všemi pokřtěnými bez rozdílu věku. Vysluhování svátosti podobojí způsobou bývalo někdy pro kněze mimořádně obtížné a mimořádně fyzicky náročné, jak o tom podal svědectví Mistr Jan Rokycana na Basilejském koncilu. V Praze přistupovalo každou neděli ke stolu Páně několik tisíc věřících. Kněží byli po bohoslužbách tak unaveni, že když se vrátili z kostela domů, nemohli už pro vyčerpání ani jíst. Únava kněží byla zvyšována ještě tím, že museli vyzpovídat velké množství lidu (Alois Krchňák, Čechové na Basilejském sněmu. Svitavy 1997, s. 98). Slavení svátku Božího těla v 15. století v Čechách zachovávali jak římští katolíci, tak i utrakvisté. Svátek s veřejným procesím se stával důvodem ke zdůrazňování věroučných a liturgických odlišností i záminkou ke střetům. V Praze katolické procesí vycházelo z minoritského kláštera s kostelem sv. Jakuba, zatímco utrakvisté vycházeli z chrámu Panny Marie před Týnem. Utrakvisté v procesí nosili nejen monstranci s tělem Páně, ale i kalichy naplněné krví Páně (Petr Čornej, Husitský král, nebo král dvojího lidu? In: Jiří z Kunštátu a na Poděbradech 1420. Václav Liška (ed.) Zlín 2019, s. 12). Husitský král Jiří z Poděbrad se účastnil průvodu vedeného Janem Rokycanou, ale někdy též jako král obojího lidu i katolického procesí (Tamtéž, s. 12-13). Dne 1. června roku 1480 na svátek Božího těla došlo ke střetu dvou procesí v úzké staroměstské ulici v Praze. Žádné z nich, ani katolické, ani utrakvistické nechtělo druhému ustoupit. Utrakvistické procesí vedl kněz Olbram a v katolickém kráčel král Vladislav Jagellonský s dvořany. Kněz Olbram neuposlechl králova příkazu, a byl proto slovně i fyzicky napaden. Jako reakci na tuto událost utrakvisté uspořádali manifestační vystoupení, kdy účastníci zpívali starou husitskou píseň „Věrní křesťané, silně doufajte“. Tato píseň jako polemická píseň utrakvistů byla pro protiřímský a protipapežský charakter již dříve králem zakázána (Petr Čornej, Český stát v době jagellonské. Jagellonci, Praha Litomyšl 2012, s. 44-45). Tato píseň zdůrazňující husitská eucharistická specifika s biblickou argumentací se vyskytuje v Jistebnickém kancionálu (Jistebnický kancionál. 2. svazek Cantionale. Chomutov 2019, s. 239-241). Na rozdíl od luteránů i kalvinistů, utrakvisté zachovávali svátek Božího těla a krve Páně spojený i s procesím a veřejným prokazováním úcty Kristu ve svátosti.

Podobně jako liturgický formulář na svátek Nejsvětější Trojice i slavnost Božího těla v Českém misálu z roku 1920 odpovídá svým průběhem i textovou podobou Římskému misálu, ovšem s jazykovou odlišností češtiny (Český misál. Sešit IV. Doba svatodušní 1920. Vydáno péčí klubu reformního duchovenstva. Praha 1920, s. 111-112). Vstup (introitus) je čerpán z Žalmu 80 podle Vulgáty (Ž 81,17). V modlitbě (oratio) zaznívá prosba: „Bože, jenž jsi v přepodivné svátosti památku utrpení svého pozůstavil: popřej nám, prosíme, posvátná tajemství těla tvého i krve tvé tak velebiti, abychom ovoce vykupitelského díla tvého stále na sobě znamenali…“ (Tamtéž, cit. s. 111). Epištolní čtení (lectio) je z 1. listu Korintským z 11. kapitoly, kde je svědectví apoštola Pavla o večeři Páně (1 K 11,23-29). Ve stupňovém zpěvu (graduale) jsou verše ze Žalmu 144 podle Vulgáty (Ž 145,15) a z Janova evangelia ze 6. kapitoly (J 6,55-56). Čtení evangelia (evangelium) je ze 6. kapitoly Janova evangelia (J 6,56-59).  K obětování (offertorium) je úryvek ze starozákonní knihy Leviticus z 21. kapitoly o obětování chlebů kněžími v chrámě (Lv 21,6). V modlitbě po přijímání je vyslovena prosba ke Kristu, „aby se nám dostalo věčné náplně tvého božství tímto časným přijímáním drahocenného Těla tvého a Krve tvé předobrazeného…“ (Tamtéž, cit. s. 112). Ačkoliv se v mešních modlitbách a biblických textech hovoří jak o těle, tak i o krvi Krista, bylo liturgickou praxí západní církve té doby vysluhovat věřícím svátost večeře Páně pod jednou způsobou v podobě hostie. Od července roku 1920 se začalo v Církvi československé (husitské) zavádět přijímání podobojí s odkazem na husitskou tradici. 

Jestliže v Tuháčkově misálu nenacházíme zvláštním nadpisem zdůraznění svátku Boží Trojice, pak naopak tradičnímu svátku Božího těla je v jeho liturgické tvorbě věnována značná pozornost. Tento den je však nazván „Vítězství kalicha“ (Bohoslužebná kniha církve československé. Praha 1952, s. 224-229). Jako čtení evangelia jsou uvedeny dvě varianty – různé úryvky z 23. kapitoly Matoušova evangelia. Do průběhu bohoslužby se zařazuje čtení z Palackého dějin o poutích husitů na hory v roce 1419 (Tamtéž, s. 225-226). Jiné varianty čtení jsou Čtyři pražské artikuly také podle Palackého dějin a svědectví o stížném listu do Kostnice ze září 1415 (Tamtéž, s. 227-229). Celý tento svátek je v Tuháčkově misálu pojímán velmi silně historicky, nacionálně a konfesně, více než biblicky a eucharisticky. Součástí slavnosti však měla být zpověď a přijímání svátosti večeře Páně, kterými se dostává do středu náboženský zřetel přítomné víry v Krista ze strany přijímajících. S tímto dnem bylo také spojováno první přijímání dětí a mládeže této svátosti chleba a kalicha vína.

V současné třídílné Bohoslužebné knize Církve československé husitské se nachází svátek Božího těla, který má v liturgickém a spirituálním životě Církve československé husitské zřejmou návaznost na tradici husitskou a utrakvistickou. Také náš Zpěvník obsahuje mnohé písně s eucharistickou tématikou (č. 5, č. 20, č. 65, č. 175, č. 242, č. 284, č. 285 a další). Svátost večeře Páně je mimořádným darem církvi, který vyžaduje z naší strany pokorný přístup, hlubokou úctu a vděčnou víru.

Tomáš Butta

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 01.06.2020 03:45 zobrazeno: 494x