Promluva při rozloučení se sestrou farářkou Mgr. Drahoslavou Benešovou

15.01.2019

Vážené sestry a vážení bratři, zarmoucení z rodiny, myslíme dnes na sestru Drahoslavu Benešovou, která prožila plný a bohatý život. Připomínáme si její život i lásku, kterou věnovala Bohu a lidem.

Narodila se v roce 1926 v Praze. V dětství se často stěhovala se svými rodiči vzhledem k povolání svého tatínka. Pobývala v Plzni, v Praze, ve Varšavě, v Adamově u Brna. V Adamově chodila do školy a později navštěvovala gymnázium v Brně. Cvičila od mládí v Sokole, a to ji utužilo a připravovalo na různé nesnáze, jak sama uvádí ve svém životopise.

V době druhé světové války byla zapsána do Odborné školy pro ženská povolání, ale po jejím obsazení vojenskými oddíly, byly její posluchačky totálně nasazeny. Pracovala jako dělnice dvanáct hodin denně. Po válce nastoupila do modelového salónu jako švadlena. Pak vykonávala činnost administrativní pracovnice.

Seznámila se v době války s Luďkem Benešem, který se později rozhodl studovat teologii. Život církve poznávala v náboženské obci v Praze Vinohrady, kde působil tehdy farář a pozdější plzeňský biskup Arnošt Šimšík.

V roce 1949 měla svatbu s Luďkem Benešem a jejich manželskému svazku požehnal tehdejší pražský biskup a pozdější patriarcha dr. Miroslav Novák. V roce 1950 se jim narodila dcera Hana.

V roce 1955 se přestěhovali manželé Benešovi do Poděbrad, kam nastoupil její manžel jako farář. Tato náboženská obec se jim stala duchovním domovem. Svému manželovi pomáhala tím, že se věnovala se zpěvu, sociální práci a vedla děti v Nedělní škole, kam děti velmi rády přicházely.

V letech 1967 – 1971 studovala sestra Drahoslava jako řádná studentka na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze. Začala působit v duchovní správě. Byla nejprve ustanovena jako kazatelka v Náboženské obci v Městci Králové a pak po přijetí kněžského svěcení v roce 1971 jako farářka do roku 1984. Když se její manžel stal tajemníkem ústřední rady v Praze od roku 1984, jako farářka se věnovala zdejší náboženské obci, a to až do roku 2016.

Znali jsme ji jako srdečnou a pohostinnou i statečnou ženu, která v závěru svého života se musela vyrovnávat dlouhodobě s nemocí.

Na jejím smutečním oznámení čteme verš z listu apoštola Pavla z 1. listu křesťanům do Korintu, ve kterém je vyjádřena zřetelně její křesťanská naděje či jistota věčného života v Bohu. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“

Jakkoliv je život v tomto světě náročný a těžký, přesto už v něm probleskují různá znamení blízkosti Božího království. Můžeme spatřovat Boží stopy ve světě – ve vesmíru, v přírodě, můžeme zažívat obohacující a krásné chvíle s druhými lidmi. Ale to je jen předjímka toho, co pro nás Bůh připravil.

Bůh pro nás připravil to, co je mimo jakékoliv naše zkušenosti a představy. To, co čeká ve věčnosti, je přiblíženo v Bibli jen v náznacích a obrazech, jako slavnostní hostina, která nikdy nekončí, nebo jako krásná zahrada plná dobrých plodů, anebo jako domov, ve kterém mají místo mnozí a cítí se tam všichni dobře.

I když je člověk na konci svých sil,  i když je na konci svého pozemského života, Bůh pro něho přesto něco nového a netušeného připravuje. Ježíš prošel utrpením a smrtí, aby nám u svého Otce v nebesích připravil místo. O tom nás ujišťuje on sám podle svědectví Janova evangelia.

Důležité je i to, co zaznívá v závěru verše z Pavlova listu: „…kdo ho milují.“ I když naše láska k Bohu a vůči druhým lidem je jen nedokonalá, jestliže je projevována, pak je to důležité. Láska je, obrazně řečeno, klíčem k věčnosti. Sestra Drahoslava projevoval lásku ke svým nejbližším – manželovi Luďkovi, dceři Haničce, vůči svým nemocným rodičům, vůči sestrám a bratřím z církve, i k mnohým dalším. Projevovala ve svém životě lásku k Bohu, kterému s vděčností, vytrvalostí a s pokorou konala svoji službu.

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 27.02.2019 10:46 zobrazeno: 1138x