Čtyři sta let od bitvy na Bílé hoře

V letošním roce se dostává do středu pozornosti 400. výročí bitvy na Bílé hoře. Co pro nás toto výročí znamenalo v Církvi československé husitské v minulosti a co znamená dnes, v čem může být aktuální? Jaké otázky v nás dnes i po tolika letech tato bitva vzbuzuje a vyvolává?

Bílá hora ve vzpomínce Církve československé husitské

V době první republiky se k bělohorské mohyle konaly každoročně početné několikatisícové poutě členů naší církve z pražských náboženských obcí, zpravidla nejbližší nedělní odpoledne k datu 8. listopadu, neboť bitva se odehrála v neděli. Součástí tohoto shromáždění byla vzpomínka na padlé, promluvy duchovních a dalších osobností, zpěv husitského chorálu a hymny. Někdy se konala i bohoslužba. V roce 1920 se takové poutě účastnil i dr. Karel Farský, pozdější první patriarcha. Karel Farský o událostech stavovského povstání a následcích bitvy na Bílé hoře pojednává ve svém spise Stát a církev, vydaném v roce 1924. V jeho pohledu „v celém povstání stavovském znát vůbec velikou nedůslednost a polovičatost českých lidí“. „Rozšafní (prozíraví) mužové neočekávali z toho ničeho dobrého. Tak zejména dobrý český bratr Karel ze Žerotína na Moravě odmítl se účastnit akce proti císaři.“ Události, které vedly k porážce na Bílé hoře, hodnotí Farský tak, že „rozhodnutí o dalším vývoji náboženské kultury v národě českém bylo svěřeno najatým žoldnéřům vedeným najatými generály“. Bílá hora byla v projevech a článcích v naší církvi nahlížena perspektivou vzniku samostatného státu i Církve československé (husitské) s důrazem na svobodu náboženského přesvědčení, která již nebyla po bitvě na Bílé hoře umožněna.

O tom, že událost Bílé hory byla v naší církvi od počátku živě připomínána, svědčí i bohoslužebná kniha „Český misál“ z roku 1920, kde je uveden mešní formulář „Památka Bílé hory“ na den 8. listopadu. Vyskytují se v něm vybrané verše z proroka Jeremjáše s motivem pláče za národ pro utrpění porážky a současně obsahující naději a důvěru v Boha. Jako evangelní čtení byla zařazena perikopa z 21. kapitoly Lukášova evangelia, která obsahuje Ježíšovo slovo o válkách a rozbrojích (povstáních) i povzbuzení k vytrvalosti. V modlitbě se ozývá například prosba, „abychom v době přítomné a po celou budoucnost k zákonu tvému již lnuli a při sobě svorně stáli“. V tzv. Tuháčkově misále – bohoslužebné knize ze 40. let 20. století, vydané po druhé světové válce, je zařazen formulář s názvem „Památný den Bílé hory (8. listopadu)“. Jako evangelní čtení je zde uvedena stať z Matoušova evangelia z 23. kapitoly. Předchází mu trojí četba výňatků ze spisu francouzského historika prof. A. Denise „Čechy po Bílé hoře“, popisující události od vydání Rudolfova majestátu v roce 1609 až do Obnovení zemského zřízení v roce 1627. V závěru zaznívá Komenského proroctví ze Závěti umírající matky Jednoty bratrské se známou větou: „Věřím Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých se k tobě navrátí, ó lide český!“ 

V druhé polovině dvacátého století se již v naší církvi zájem o tuto událost neprojevuje tak výrazně, jako tomu bylo v počátku naší církve. Tato událost z doby třicetileté války se stala badatelským zájmem úzkého okruhu historiků, než aby to vzbuzovalo širší politické, společenské nebo církevní diskuse.  Přicházejí jiná témata. Znovu oživený zájem o událost dávné bitvy a s ní spojené místo má dnes více motivaci a rovinu náboženskou než politickou. Letošní výročí bitvy, která poznamenala naše dějiny, se může stát příležitostí k ekumenickému rozhovoru o chápání události z úhlu různých církevních tradic, a především z hlediska křesťanského přístupu určovaného Kristovým evangeliem.

K náboženskému výkladu bělohorské bitvy  

Bitvu na Bílé hoře nelze zjednodušeně vysvětlovat z národního stanoviska, neboť obě vojska, která se střetla na místě nedaleko Prahy, byla kosmopolitní. V čele tzv. českého stavovského vojska stáli velitelé jiných národností a většinu armády tvořili najatí vojáci, kteří nebyli Češi. Byli to zejména němečtí žoldnéři, Uhři, Rakušané. Tato bitva byla především nábožensko-politickým střetnutím mezi protestantskými stavy a katolickým vládcem.

Bitva na Bílé hoře v kontextu své doby má svůj závažný náboženský rozměr. Doba 17. století byla dobou, kdy víra a náboženství, ať již katolické nebo protestantské, mělo v lidském životě podstatný význam. Bylo to i sto let od vystoupení Martina Luthera, období ostrých náboženských a věroučných sporů a střetů, ale i mystických a prorockých vizí. Na jedné straně bojiště byla armáda císaře, který ve spojení s papežem představoval jednotnou katolickou víru. Na druhé straně stálo protestantské vojsko, bojující za českého krále, který byl svým náboženským vyznáním kalvinista. Protestantská strana byla nejednotná a mezi luterány a kalvinisty existovalo vzájemné nepřátelství. Armáda protestantů tvořená najatými vojáky byla nejednotná a nesourodá, konfesně rozdělená. Na katolické straně, která se prokazovala větší jednotou a semknutostí, byl výsledek bitvy chápán jako vítězství nad kacíři s pomocí Boha, Marie a svatých. V tomto smyslu je upozorňováno na postavu španělského karmelitána Dominika od Ježíše a Marie, který vstoupil do dění bitvy jako vizionář a jako ten, kdo byl přesvědčen o vítězství katolické strany a nabádal k útoku nerozhodné velitele. Karmelitán měl v ruce kříž a nosil u sebe obraz, který byl poškozený a měl sloužit jako doklad protestantského ikonoklasmu. Znevážení obrazu bylo pochopeno jako urážka Marie a svatých. Boj proti ikonoklasmu byl jedním z výrazných zdůvodnění a motivací boje. Po provedeném útoku císařských vojsk bitva nabrala náhlý obrat a vojáci z protestantského vojska začali většinou v panice a strachu zběsile prchat. Tato reakce se vysvětluje tím, že unavení a vyčerpaní vojáci měli za sebou náročný třídenní přesun, málo jídla a také nedostali žold. Zvrat v bitvě nastal i přesto, že měli lepší strategickou polohu, a jak bitva dopadne nebylo zřejmé předem. Bitva byla vedena s mimořádnou prudkostí, jak to ve své knize popisuje francouzský historik a odborník na historii válečnictví Olivier Chaline. Během dvou hodin padlo na dva tisíce vojáků z obou armád. V dalších dnech pak následovalo drancování města Prahy, která se vzdala císařským vojskům bez boje a král Fridrich uprchl s manželkou z Prahy.   

Důležitou roli v bitvě sehrál motiv náboženského obrazu. Na poškozený obraz, nalezený v jednom městě v jižních Čechách, ukazoval karmelitán Dominik, aby tak vzbudil u velitelů a vojáků hněv proti těm, kteří náboženské obrazy odstraňovali a poškozovali. Jednalo se především o představitele kalvinismu, kteří v náboženských obrazech spatřovali modloslužbu. Zvolený král Fridrich Falcký byl kalvínského vyznání. Pražskou katedrálu chápal jako svůj královský prostor a chtěl jej z iniciativy svého dvorního kazatele Skulkétyho upravit tak, aby vyhovoval bohoslužbě a slavení večeře Páně podle reformované tradice, tedy se stoly s bílými ubrusy bez kříže, oltářů, soch a obrazů. Takové ničivé jednání s pohoršením nesli nejen katolíci, ale s takovým činem nesouhlasili ani utrakvisté a ani luteráni. Paradoxem tedy je, že v bitvě na Bílé hoře byl ikonoklasmus důležitým protireformačním motivem, a přitom většinový český utrakvismus ani luterství ikonoklasmus nepředstavovaly, ale naopak husité a luteráni ve svých kostelích rozvíjeli umění, jak je toho dokladem i hlavní kostel utrakvistů, staroměstský Týnský chrám.

Jestliže byl výsledek bitvy na katolické straně považován za vítězství, které způsobil sám Bůh, Marie a svatí, pak na straně poražených protestantských stavovských vojsk byl tento zdrcující výsledek považován za Boží trest. Sami někteří velitelé protestantských vojsk to takto chápali a viděli v tom příčinu jednání svých vojáků, jejich nekázně, drancování krajiny a násilí na jejích obyvatelích. Současně ale čeští stavové v dostatečné míře nevyplatili žold těm, kteří za ně a jejich věc bojovali proti císaři. Zajímavé je, že Komenský nevyčítal neúčast na povstání či dokonce zradu moravskému šlechtici Karlu Staršímu ze Žerotína, nýbrž k němu choval stálou úctu a věnoval mu i svůj spis „Labyrint světa a ráj srdce“. Komenský prožíval události Bílé hory a její důsledky nesl na sobě osobně jako kněz Jednoty bratrské vypovězený pro své vyznání z vlastní země. Chápal politické události spojené s porážkou českých stavů v náboženském smyslu jako Boží trest za hříchy lidu, který se týkal i Jednoty bratrské, jak dokládá jeho spis „Závěť umírající matky Jednoty bratrské“. Komenský hovoří v osobě své církve takto: „Byla jsem podrobena Božímu trestu pro své hříchy a vypuzena ze svého národa a jazyka mezi cizí.“

Bílá hora v ekumenické perspektivě

Bitva na Bílé hoře není osamocenou událostí, ale souvisí s tím, co jí předcházelo a co po ní následovalo. S Bílou horou je propojeno celé dlouhé následující období, které vystřídá předcházející dobu české reformace s usilováním o náboženskou svobodu, spojenou s pestrostí a pluralitou. V důsledně prováděné protireformaci po Bílé hoře již nebylo v Čechách místo pro jiné konfese, ačkoliv před tím tvořili utrakvisté a luteráni většinu. Do pestrého náboženského spektra náležela i Jednota bratrská pěstující zbožnost a rozvíjející vzdělanost, jak dokládá její přední představitel a exulant Jan Amos Komenský.

Bitva na Bílé hoře má v sobě zvláštní tragiku, nikoli jen národní, ale předně křesťanskou. V čem náboženské války, a tím i Bílá hora, nejsou podle mého mínění aktuální, je zjednodušené nahlížení na druhé křesťany jako na nepřátele, nýbrž jde naopak o to vidět je jako bratry a sestry, dokázat se společně spojit v modlitbě a spolupracovat v Kristově pokoji na Božím poli.

Tomáš Butta, patriarcha-správce církve

Marie Jandová publikováno: 20.10.2020 01:53 zobrazeno: 460x