Sto let služby Bohu, sto let pomoci člověku

Kázání při bohoslužbě u příležitosti 100. výročí Církve československé husitské - Leden L. P. 2020

Sestry a bratři,

všechny srdečně zdravím, vás zde shromážděné v tomto chrámu, i vás, kteří jste s námi spojeni prostřednictvím přenosu České televize. Tato dnešní bohoslužba se koná u příležitosti 100. výročí vzniku Církve československé husitské. Během celého letošního roku si chceme tuto událost připomínat různými akcemi a setkáními. Přesto právě ta dnešní chvíle a tento chrámový prostor mají přímý vztah k vyhlášení nové křesťanské církve v naší vlasti před 100 lety. Tento kostel sv. Mikuláše na Starém Městě pražském se stal místem vyhlášení Církve československé husitské v lednu roku 1920. Nedaleko odtud je pomník Mistra Jana Husa. Je to symbolické, neboť naše církev se k Husovu odkazu přihlásila hned od samého počátku. Navazujeme na svědectví a učení Jana Husa, středověké husity – utrakvisty a dědictví české reformace, tedy tradici a historii starší, než je sto let. Svým založením jsme „církev“, to je „sbor Páně“ na základě evangelia Kristova, jak čteme v provolání k národu, které zde 11. ledna roku 1920 zaznělo.

Sestry a bratři, pro naše jubileum jsme zvolili na návrh teologa bratra prof. Zdeňka Kučery (30. 3. 1930 - 15. 6. 2019) motto „100 let služby Bohu a 100 let pomoci člověku“. Možná na první poslech či pohled by se nám mohlo toto motto jevit jako příliš obyčejné. Ale služba Bohu není rozhodně nic obyčejného, běžného, samozřejmého. Naopak, je něčím vznešeným, povznášejícím, posvátným. Služba Bohu – to je především liturgie. Je to vděčná a stálá chvála, vycházející z lidských srdcí a rtů, stoupající vzhůru a nesoucí se až k nebesům. Konat takovou službu je zcela zvláštní, neobvyklou a jedinečnou výsadou. Současně služba Bohu není jen se podílet na slavnostní liturgii, ale sloužit dobru, pravdě, spravedlnosti a kráse v našem každodenním životě.

Ale můžeme namítnout, že přece služba Bohu je konána mnohem déle než jen 100 let, kdy existuje Církev československý husitská, tato malá církev uprostřed Evropy. Ano, služba Bohu má svůj původ hluboko ve starověku. Myslíme na historii izraelského lidu, který nechtěl otročit faraonovi – božskému vládci Egypta, ale toužil svobodně vyznávat Hospodina, svého Boha, sloužit mu a slavit k jeho poctě bohoslužbu (Ex 7,16). A podobně i mnozí křesťané s odvahou odmítali kult římského císaře a chválili Krista – Božího Syna, který zjevil svého Otce – neviditelného Boha v nebesích.

Služba Bohu je na jedné straně zvláštní výsadou, ale na druhé straně je obtížným zavazujícím stavem. V naší církvi se od počátku uplatňovala zásada svobody svědomí a dobrovolnosti. K náboženským úkonům a k víře nelze druhého člověka přinutit, musí se rozhodnout sám. Má se těšit z toho, že vůbec je pozván a přizván k Božímu dílu, že může dobrovolně, svobodně a radostně sloužit Bohu. Ale slovo „služba“ má i nepřeslechnutelný význam závazku. Znamená to, že musíme dokázat konat i něco, co se nám právě nechce, i když nás to zatěžuje, i když nás to v tu chvíli ani příliš nebaví. Konat službu Bohu nejde bez sebepřemáhání, bez sebezapření, bez oběti. Bůh není závislý na našich náladách. Konat službu Bohu znamená nasadit se pro něho, i když o to nikdo nestojí, i když to nepřináší žádné osobní výhody, nedostavují se příliš viditelné výsledky, i když se tím stávám v očích druhých pošetilým, nepochopitelným i naivním a dokonce směšným. Sloužit Bohu nemůže znamenat, že se všem chci zalíbit. Jak to vyslovuje apoštol Pavel: „Kdybych se chtěl zalíbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým“ (Ga 1,10). Sloužit Bohu je spojeno s odhodláním kázat slovo Boží, ať přijdeme vhod, či nevhod (2 Tm 4,2).

Ale nebylo by správné zaměřit se na službu Bohu a opomíjet člověka. To bychom byli jako ten kněz, který když šel z jeruzalémského chrámu, vyhnul se člověku, který potřeboval pomoc, jak o tom Ježíš vypráví ve známém podobenství o milosrdném Samařanu (L 10,31). Služba Bohu a pomoc člověku nemá stát proti sobě. Myslet na Boha neznamená zapomenout na člověka. Pomoc druhému má být v pravém slova smyslu nezištná. Klamnou a falešnou pomocí je, když někomu chceme pomáhat za tím účelem, abychom ho učinili na sobě závislým, aby nám za prokázanou pomoc byl trvale vděčný. Zřetelným příkladem a posilou pro naše jednání je Ježíš. On je tím, kdo oddaně koná službu svému Otci a s láskou pomáhá lidem. O Ježíšovi je řečeno, že „procházel zemí a všem pomáhal“ (Sk 10,38). V Bibli kralické je, že „všem dobře činil.“ Pomáhat neznamená jen jednou za čas někomu pomoci, ale trvale činit dobro. Pomoci může i dobré slovo (Ef 4,29). Některá naše služba a pomoc druhým mohou zůstat skryté, navenek pro svou malou nápadnost a neokázalost jsou lidmi nespatřené a přehlídnuté. Jsou to však skutky, o kterých Bůh ví (Mt 6,4).

Sestry a bratři, otázkou je, zda jsme skutečně v Církvi československé husitské těch uplynulých 100 let naplňovali věrnou službou Bohu a nesloužili někdy jiným pánům, zda jsme dokázali být opravdu nablízku lidem, když potřebovali pomoc, podporu, zastání proti nespravedlnosti. Toto nechť je v Božím posouzení. Tak jako ve dvoutisíciletých dějinách křesťanství, tak i ve stoletých dějinách naší církve bylo přece jen mnoho těch, kteří s opravdovostí víry a s láskou Bohu sloužili a kteří také nezištně a účinně pomáhali druhým. Myslíme na našeho bratra dr. Karla Farského a mnohé obětavé duchovní i laické pracovníky naší církve, připomínáme si sbory služby v náboženských obcích s rozvinutou sociální prací, která zmírňovala mnohé lidské strádání, bolest a utrpení. Sto let naší církve je dobou, která již zanechala v novodobých dějinách určitou stopu. Ale přesto se máme zaměřit především na budoucnost a na to, čím budeme naplňovat každý další Bohem darovaný rok. Klademe si otázky nad budoucností své Církve československé husitské, ale i nad budoucností křesťanství v naší zemi i v Evropě. Úkolem nás křesťanů je v našich církvích, v našich národech, v našich státech osobně zřetelněji zviditelňovat Kristovo přikázání lásky k Bohu a lásky k člověku. Uprostřed všech našich otázek i určité nejistoty je z Božího slova zcela zřejmé, že církev, která slouží Bohu a pomáhá lidem, má a bude mít vždy před sebou otevřenou budoucnost. Církev, která je založena na Ježíši Kristu, má svůj nadčasový úkol – konat službu Bohu a pomáhat lidem. V duchu našeho jubilejního motta přijměme biblickou výzvu apoštola Pavla: „V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu… Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi… Radujte se s radujícími, plačte s plačícími, mějte porozumění jeden pro druhého“ (Ř 12,11.13.15.16). Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 22.01.2020 02:02 zobrazeno: 725x