2 Pa 2,3-4 Hospodinův chrám odrazem jeho velikosti

Kázání v Lounech - září 2012 

Sestry a bratři,

         setkáváme se dnes, abychom připomenuli a oslavili 80. výročí Sboru dr. Karla Farského Církve československé husitské v Lounech. K této příležitosti jsem zvolil čtení ze Starého zákona z 2. Knihy paralipomenon či Letopisů. Jedná se o dodatky ke knihám královským, o starověké kronikářské zápisy. Tyto zápisy z dávných let dokládají také, jak probíhala stavba velkolepého jeruzalémského chrámu za časů krále Šalomouna.

         Chrám nebyl stavbou, kterou by si král stavěl pro sebe. Není palácem, který má manifestovat bohatství a moc pozemského vládce. Nejedná se o stavbu pro prestiž člověka, skupiny, národa, ale o stavbu ke cti Boží. Šalomoun říká: „Hle, buduji dům jména Hospodina, svého Boha. Chci mu jej oddělit jako svatý. Dům, který buduji, bude veliký, neboť náš Bůh je větší než všichni bohové.“ Velikost jeruzalémského chrámu svou monumentálností měla představovat velikost Boží. Ale touto velikostí není míněna velikost prostorová, která se odráží v nezměřitelných rozměrech kosmu – jeho díla, ale jde o Boží univerzálnost, všeobsáhlost. Velikost Boží spočívá v tom, že přesahuje všechny naše omezené lidské představy, všechna námi vytvořená božstva a modly. Velikost Boží je v tom, že do své lásky zahrnuje různé lidi z mnoha míst, národů a kultur. Jak to vyjádřil Ježíš ve svém učení, že Bůh Otec má na zřeteli všechny lidi bez rozdílu jejich původu a náboženské příslušnosti.

         Tato univerzálnost je patrná v případě jeruzalémského chrámu právě v tom, že se na jeho stavbě nepodílejí jen věřící židé, ale lidé z dalších národů. Šalomoun se obrátil na týrského krále Chúrama, aby mu poskytl materiál – cedrové dřevo a také stavebního odborníka. Na stavbě chrámu se podílelo velké množství pracovníků, kteří nebyli židovského původu. V tom je patrné, že chrám má mít univerzální otevřený charakter. Je stavěn věřícími lidmi, ale současně i dalšími podporovateli a příznivci. Náboženská stavba je určena pro vnitřní život věřících, ale současně je to stavba svým významem patřící k městu, k obci, ke konkrétnímu místu, ke krajině, ke kulturnímu dědictví. A platí to nejen o historických stavbách kostelů z dávné doby, ale i o stavbách kostelů z dávné doby, ale i o stavbách z novější doby, které budovala Církev československá husitská v radě našich měst a obcí. Chrám není nikdy zcela dokončen a utváří se po staletí či desetiletí a vyžaduje stálou péči a budovatelské úsilí Šalomounovo i vstřícnost a spolupráci Chúrama, různé odborníky i obětavé podporovatele.

         Král Šalomoun vyjadřuje, k čemu jeruzalémský chrám má sloužit: „… aby se tam pálilo kadidlo z vonných látek, pravidelně se rovnaly chleby ráno a večer, též o sobotách, novoluních a při slavnostech našeho Boha, aby se přinášely zápalné oběti za Izraele na věky.“ Zde je popsána starozákonní bohoslužba konaná kněžími a shromažďování izraelského lidu k různým slavnostem. Kadidlo je symbolickým vyjádřením modlitby, která stoupá vzhůru. I dnes je sbor, chrám křesťanů místem modlitby, ztišení, zamyšlení, meditace, zklidnění, které v naší náročné a uspěchané době potřebujeme. I dnes je křesťanský chrám místem oběti, přesněji řečeno zpřítomněním jedinečné oběti Ježíše Krista za všechny a pro všechny časy lámaným chlebem a kalichem vína. I dnes je chrám místem setkávání, shromažďování o svátcích a nedělích a dalších příležitostech. Ve svém životě potřebujeme vědomí velikosti, toho, co nás přesahuje, toho, co je víc než naše lidská omezenost, naše problémy a starosti tohoto života. Potřebujeme vědomí duchovního rozměru a posilu, o které věděly generace, které stavěly i tento sbor.

         Novozákonní křesťanská církev především buduje duchovní společenství, duchovní chrám. Nejedná se jen o stavbu jako takovou, ale o živé společenství Kristova těla. Toto Kristovo tělo – církev v tomto světě se buduje v návaznosti na tradici a ve vzájemnosti a spolupráci v přítomnosti. Jaké jsou znaky živého společenství Kristovy církve? Je to obětavost, soudržnost, úcta a láska. Uvědomujeme si, že tyto znaky a projevy byly patrné v počátečním období naší novodobé husitské církve. Vždyť sbory jsou dokladem konkrétní velké obětavosti věřících. Soudržnost, zájem jednoho o druhého, podpora a jednota jsou velkými hodnotami, které charakterizují pravou církev ve všech dobách. Stejně tak ke křesťanství patří žít vnitřní úctou vůči Bohu a v životě nejednat bez lásky.

         O těchto hodnotách dobře věděl Mistr Jan Hus. Český reformátor napsal jeden ze svých listů právě občanům Lounským. V něm v úvodu slyšíme: „Mistr Jan Hus, sluha Boží nehodný, věřícím občanům Lounským milost a pokoj Pána našeho Ježíše Krista. Třeba jsem Vás, nejdražší nespatřil tělesnýma svýma očima, nýbrž vnitřním, nicméně o Vaší pevné víře a lásce k Bohu a jeho evangeliu doslýchám, jak sám Spasitel Vás sjednotil ve víře, pokoji, lásce a poslouchání  slova Božího, takže Vaše svornost a jednomyslnost přede všemi jinými obcemi království Českého v nitru mém složena jest. Zapřísahám tudíž Vás, nejdražší, nechť již jsem Vám osobně neznám, ale upřímný jsa v Bohu ku spáse Vaší, milujte se vespolek, stůjte v jednotě, nedejte se nějakým způsobem mezi sebou rozděliti. Neboť ona jednota, která v pravé víře základ má, Bohu spaseny zachová Vás“ (Mareš, s. 47).

         Sestry a bratři, v tento den, kdy slavíme výročí sboru v Lounech, se zamýšlíme nad jeho historií. Toužíme po tom, aby Kristus Pán církve si budoval a utvářel své živé tělo také v našich sborech v jednotě a vzájemnosti. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 30.10.2012 03:59 zobrazeno: 2933x