Úvaha o různých generacích v církvi a jejich nesnadném setkávání

Článek do ČZ č. 11/2019

Každý z nás patříme k určité generaci, kterou spojují společné zážitky a události. Určitá prožitá doba nás ovlivňuje, poznamenává a formuje v pohledech na svět. Podobu našeho života určuje do značné míry náš věk.

Současná starší generace prožila druhou světovou válku, střední generace zažila část období tzv. normalizace a života v sovětském bloku a mladá generace již vyrůstá v době po roce 1989.

V naší církvi hovoříme o tom, že věkovou strukturu našich náboženských obcí tvoří především starší lidé. V církvi chybí mladší a střední generace, která je zastoupena jen v menší míře. Není jistě možné to při pohledu na naše náboženské obce generalizovat, zevšeobecňovat, neboť jsou sbory s pestřejší generační skladbou. Avšak průzkumy sociologů uvádějí průměrný věk členů naší církve vyšší než u ostatních církví.

Není v pořádku, když jedna generace zcela převáží a ztrácí se tak dynamický mezigenerační pohled na skutečnost církve a rozhovor o její podobě a možnostech jejího působení v současnosti. Úkoly a řešení obtížných problémů, které na církev dnes doléhají, vyžadují energii a nasazení lidí mladšího věku. Lidé starší generace by měli být schopni v určité chvíli předat odpovědnost lidem mladším.

Jako naděje pro církev se může jevit mladší generace. Někdy lidé ze starší generace mladým lidem fandí a promítají do nich své vlastní představy. Někteří lidé z mladší generace touží po postavení, po rozhodování, ale bez převzetí skutečné odpovědnosti. Nemají také ještě dostatek zkušeností.

Tíhu úkolů a služby v náboženských obcích a orgánech církve by měli nést lidé ze střední generace. To je skutečně zřejmé ve společnosti, že lidé středního věku na sebe přijímají úkoly a funkce a s nimi i větší odpovědnost. Podobně tomu je i v církvi, neboť tito lidé již vykazují určitou osobnostní zralost a profesní zkušenosti. Jenomže lidé ve středním věku jsou vytíženi ve svém náročném zaměstnání, mají malé nebo dospívající děti, kterým se musí věnovat. Je to navíc období „krize středního věku“. Ve čtyřiceti letech člověk vystoupá „vzhůru“ a pak již následuje sestupování dolů. Člověk nemůže jen stále postupovat dopředu a stoupat nahoru, neboť lidské síly nejsou nevyčerpatelné.

V duchovním životě může být i zvláště příznivé období mezi padesátým až šedesátým pátým rokem, kdy může věřící člověk vydávat plody své trpělivé práce, je-li mu dopřáno zdraví a žije-li aktivním a duševně bohatým životem. 

Mládí a stáří není určováno jen věkem. Důležitá je otevřenost pro nové věci, která činí člověka mladým.

Žádná generace nemá být v církvi preferována na úkor druhé, neboť každá věková skupina v ní má své nezastupitelné místo a je součástí rozmanitého společenství církve jako živého Kristova těla. Důležitá je naše víra a náš živý osobní vztah k Bohu v Kristu bez ohledu na věk a životní fázi, ve které se právě nalézáme.

Starší lidé mají zkušenosti, mladí mají zase nové pohledy. Stává se i v církvi, že mezi lidmi různých generací dojde k neporozumění a může nastat odcizení či konfliktní situace. Jindy si lidé i přesto, že jsou z odlišných generací, dokáží velmi dobře porozumět, když k sobě navzájem přistupují s respektem a s úctou.

Církev má být místem života všech generací. Společným bodem setkávání věřících z různých věkových skupin je především svátost večeře Páně, která vede k pokoře a schopnosti vidět v lidech z různých generací bez ohledu na jejich věk naše bratry a sestry.

Tomáš Butta
patriarcha

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 13.09.2019 01:14 zobrazeno: 736x