Iz 48,17-18 Já tě vyučuji tomu, co je ku prospěchu

Kázání u příležitosti dokončení přístavby sboru v Čelákovicích – 3. listopadu 2007 L 9,25

Sestry a bratři, na dokončení stavby je pozoruhodné, že původně skrytá, neviditelná, nehmotná myšlenka se postupně přes všechny obtížnosti a náročnou společnou práci nakonec přece jen zviditelní a zhmotní. Z počátku je to sen, nereálné snění, nad kterým druzí mohou kroutit hlavou. Zaujala mě před časem myšlenka: „Když sní jednotlivec, je to jen sen. Když sní dva, stává se sen skutečností.“
         Pro tuto příležitost poděkování za dokončení přístavby Husova sboru v Čelákovicích jsem zvolil čtení ze 48. kapitoly proroka Izajáše. Začíná prohlášením „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“ S touto výpovědí se v Písmu Starého zákona setkáváme velmi často. Například samotné Desatero Božích přikázání začíná právě tímto představením: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, nebudeš mít jiného Boha mimo mne“ (Ex 20,1n). Toto sebepředstavení Boží vyjadřuje nejen skutečnost, že „jest“, že existuje, je přítomen v každém okamžiku, ale že má ke svému lidu zcela osobní vztah. Není jen „něco“ či „kdosi“, ale slyšíme jasně: „Jsem tvůj Bůh!“ Jakoby tím říkal: „Mám k tobě osobní vztah, nejsi mi lhostejný.“ Oslovuje takto svůj lid v čase proroka Izajáše a stejně tak i dnes nás ujišťuje jako svou církev i jako jednotlivce: „Já jsem tvůj Bůh.“ Ať procházíme jakoukoliv životní situací, smíme vědět, že je s námi. Máme pro něho význam a nepřehlédnutelnou hodnotu. To, co prožíváme v hloubi svého nitra jako jednotlivci, to, o co usilujeme jako společenství, má pro něho svou důležitost. Podle židovského filozofa Martina Bubera člověk potřebuje Boha, ale také Bůh potřebuje člověka, potřebuje tebe, kdyby tě nepotřeboval, jak bys mohl být? klade otázku filozof (Já a ty. Olomouc 1996, s. 66).
         Bůh skrze proroka dále říká: „Já tě vyučuji tomu, co je ku prospěchu.“ Zde není míněn vlastní prospěch, vlastní zisk, sobecké zájmy, kdy člověk myslí jen sám na sebe a na druhé se neohlíží. Slyšeli jsme v evangeliu: „Jaký prospěch bude mít člověk z toho, získá-li celý svět, ale své duši uškodí?“ Takové životní zaměření na sebe sama je zmarněním života. Zde se myslí prospěch v jiném smyslu, nikoli vlastní, ale prospěch celku, prospěch druhých, prospěch Boží věci ve světě. Právě v církvi jsme povolání k tomu, abychom mysleli na to, co slouží celku. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu (1 K 12,7). Jsme členy církve proto, abychom dokázali žít Ježíšovou láskou, která nehledá svůj prospěch (1 K 13,5). Jenomže my lidé nejsme schopni vidět to, co slouží celku a druhým. Anebo to naopak dobře víme, ale pak stejně jednáme podle svého úsudku a na druhé se neohlížíme.
         Proto zaznívá upozornění: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání.“ Bůh nám předal přikázání jako spolehlivou orientaci správné cesty pro církev i každého jednotlivce. Respekt k Božímu slovu, k Božímu řádu a k přikázáním vede k pokoji a spravedlnosti. Prorocká řeč obsahuje dvojí obraz. Prvním obrazem je řeka, podle kralických potok. „Byl by tvůj pokoj jako řeka.“ I na jiném místě prorok Izajáš zaslibuje: „Hospodin přivede pokoj jako řeku“ (Iz 66,12). Vžijeme-li se do představy biblického člověka, tak se myslí tekoucí, stále proudící voda, která přináší hojnost života. V biblické zemi je to konkrétně Jordán. I v ráji se nacházejí čtyři řeky zajišťující život (Gn 2,10-14). Podle židovského myšlení představuje proudění vody seshora proud Boží milosti a pokoje přicházející shůry. Druhým obrazem je moře, mořské vlny. „Tvá spravedlnost bude jako mořské vlny.“ A zase se přenesme do biblické země. Středozemní moře doléhá svými vlnami na břehy zaslíbené země. Vlny vyjadřují sílu. Vlny znázorňují Boží moc vítězící nad lidskou nespravedlností, křivdou a bezprávím. Boží spravedlnost se nakonec stejně vždycky prosadí, i když to někdy z našeho pohledu dlouho trvá. Tam, kde lidé respektují Boží řády, vstupuje do života společenství spravedlnost snáze.
         Sestry a bratři, každý kostel, sbor či modlitebna je viditelným znamením Božího lidu uprostřed tohoto světa. Tento Husův sbor v Čelákovicích nám předaly minulé generace obětavých věřících. Ale jaká je situace dnes? Jaká je budoucnost naší církve? Ti, kteří v církvi vyrůstali, kteří s ní byli úzce spjatí, odcházejí. Generace se střídají. Lidé o církvi mnoho nevědí nebo se o ní dovídají zkresleně. Je zde velký úkol oslovit současného člověka evangeliem a utvářet živé společenství. Sbor má být místem, kde se pravidelně otvírá Písmo a kde jsou bratrské osobní vztahy. Život církve potřebuje zázemí. Jestliže se hmotný sbor buduje, upravuje, rozšiřuje, udržuje, je to projevem živé víry a naděje. Je to dokladem toho, že se počítá s budoucností, že se žije pro budoucnost a aktivně se pro ni něco dělá. Dobrá budoucnost církve, to není naše přání, naše úvahy, ale tato naděje je založena v Božím slově. Ať i v těchto místech proudí životadárné prameny Božího slova a setkávají se zde věřící lidé jako bratři a sestry, kteří se nechají Bohem vyučovat tomu, co je ku prospěchu. Žijme podle zásady apoštolovy: „A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu“ (Ř 14,19). Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 07.11.2007 08:27 zobrazeno: 3744x