Modlitba a vhodná chvíle pro ni

04.03.2018

Článek do ČZ č. 9/2018

Modlitba, jak společná, tak i osobní, je tím, co nepostradatelně náleží k našemu životu víry. Od občasnosti máme směřovat k pravidelnosti. I když je modlitba pravidelná a stává se takřka samozřejmostí života věřících, nemůže se přesto nikdy stát zvykem. Je zvláštní výsadou a darem. Modlitba je projevem našeho osobního vztahu k Bohu jako Ježíšovu i našemu společnému Otci.

Slova děkovné nebo prosebné modlitby k Bohu mohou být věřícími vyslovována kdykoliv, v kterékoli hodině či minutě během celého dne i v noci. S modlitbou a s díky se obraceli a obracejí věřící Židé k Bohu kdykoliv během dne. „Chválím tě sedmkrát za den…“ (Ž 119,164). Židovské modlitby se konaly pravidelně třikrát během dne. Zvláště večer, ráno a v poledne, kdy byly přinášeny oběti v jeruzalémském chrámu. Podle Žalmu 55,18 zaznívá úpěnlivé modlitební volání žalmisty k Bohu „večer, zrána, za poledne“ (Ž 55,18).

Příhodnou chvílí modlitby je večer, kdy člověk v závěru dne odevzdává sebe a druhé Bohu. V Žalmu 141. je řečeno: „Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, pozdvižení mých rukou jak večerní oběť“ (Ž 141,2).

Důležitá byla a je modlitba ráno, kdy se vše probouzí a vychází slunce. „Bože, hledám tě za úsvitu…,“ slyšíme v jednom z žalmů (Ž 63,2 srov. Ž 5,4; Ž 88,14; Ž 90,14). O Ježíšovi je dosvědčeno, že se modlil časně ráno o samotě na pustém místě (Mk 1,15). Ranní modlitba je duchovní přípravou před náročným dnem. Je příležitostí k zastavení, kdy si člověk uvědomí, co ho čeká, a prosí Boha o milost a pomoc pro celý den.

Polední chvíle je také příležitostí věnovat své myšlenky a čas Bohu. Poledne je zvláštní chvílí dne. Je časem největšího jasu (srov. Jb 11,17). Je to chvíle, kdy je slunce na vrcholu. Ale poledne je také časem, kdy Ježíš trpěl na kříži (Mt 27,45). Je to určitý střed dne. Je to chvíle oběda, tělesného sycení spojovaného s děkovnou modlitbou, chvíle přicházející únavy a krize, kterou je třeba překonat, abychom dokázali plnit úkoly následující části dne, než přijde večer a tma noci (J 9,4).

Modlitba je rozhovorem s Bohem. K rozhovoru patří schopnost naslouchat tomu druhému. V tomto případě Bohu samotnému. On k nám mluví především skrze Písmo svaté a své Slovo. Učíme se stále Bohu naslouchat i k němu se modlit, tak jak nás k tomu vede Ježíš (Mt 6,5-14). Připomíná nám niternost modlitby a varuje nás před prázdnou mnohomluvností. Nám ale může také hrozit málomluvnost, nemluvnost, že se stáváme němými. To v důsledku znamená – žádná modlitba. A to rozhodně Ježíš nechce. Neboť modlitba je naše výsada i služba, zvláštní dar i stálý úkol církve i každého věřícího.

Tomáš Butta

patriarcha

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 09.05.2018 08:40 zobrazeno: 1221x