J 10,22-30 Víra poznávacím znakem Ježíšových ovcí

17.04.2016

Kázání v NO Turnov - 17. duben 2016

Sestry a bratři,

dnešní neděle v pořadí již třetí po velikonočních svátcích je nazývána „Neděle dobrého Pastýře“. Každým rokem je čteno z 10. kapitoly Janova evangelia, kde Ježíš o sobě mluví jako o dobrém Pastýři a o církvi a těch, kteří ji tvoří, jako o svých ovcích. Kdybychom chtěli převést slovo o pastýři do naší současné řeči, pak je to ten, kdo druhé vede a má za ně zodpovědnost. V současnosti najdeme v knihkupectvích nespočet knih, které se zabývají vedením a řízením a nabízejí zkušenosti a rady, jak druhé i sebe úspěšně vést. Ukazují, jaké vlastnosti má mít ten, kdo druhé vede, na co se zaměřit, a čeho se naopak vyvarovat. Ten, kdo má odpovědnost za druhé a za určitý celek, musí především vědět, kam a k čemu chce vést. Musí také být schopen řešit řadu krizových situací, které neustále přicházejí. Ukazuje se také účinné, když ten, kdo má druhé vést, může být pro ně příkladem. Vést druhé je obtížné, a může se stát vedení dokonce i manipulací a ovládáním druhých, jak se to u některých vládců a falešných autorit projevovalo a může projevovat. V církvi je zvláštní situace dána tím, že všichni lidští pastýři mají ustoupit do pozadí, aby mohl vyniknout ten jediný, dobrý a pravý pastýř, kterým je sám Ježíš. V 10. kapitole Janova evangelia Ježíš hovoří o sobě jako o Pastýři, tak také o ovcích – o svých ovcích. Říká „moje ovce“. Jako církev patříme Ježíšovi. A to křesťané jako celek, jako církve vyznávající Krista, jako Církev československá husitská, jako toto společenství, které se zde setkává. V učení naší církve v tzv. Základech víry je hned na začátku řečeno, že i přes svou porušenost jako církev náležíme Ježíši Kristu.

Rozhovor, který se odehrál v Šalomounově sloupořadí v Jeruzalémském chrámu mezi Ježíšem a některými židy, přináší určité zneklidnění. Jsou totiž ti, kteří patří mezi jeho ovce a ti, kteří mezi ně nepatří. Jak je možné patřit mezi Ježíšovy ovce? Ježíš mluví zřetelně o poznávacím znamení. A tím je víra. Na adresu těch, kteří ho stále zatěžovali otázkou, zda je nebo není Kristus, odpověděl: „Vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí“. Ježíš to může říci: „Vy nevěříte“. On zná nejhlubší nitro člověka a jeho srdce (J 2,25). My nemůžeme říci o nikom jednoznačně a s určitostí, že je nevěřící. Jak jeden ze současných křesťanských myslitelů říká: „Nikdo není tak nevěřící, aby nemohl věřit, a naopak nikdo není tak věřící, aby někdy nemohl pochybovat“.

Poselství z Janova evangelia z 10. kapitoly se soustřeďuje právě na ovce, na ty, kteří mu náležejí. Poznávacím znakem těch, kteří patří ke Kristovým ovcím, je víra. Tato víra není přece jen nejasným, neurčitým pocitem. Projevuje se dvojím způsobem – nasloucháním Ježíšova slova a následováním jeho příkladu v pokoře, lásce a milosrdenství. „Moje ovce slyší můj hlas a jdou za mnou“. Víra čerpá z Ježíšova slova a osvědčuje se v následování Krista v každodenním životě. Každý, kdo slyší Ježíšovo slovo, a nechá se jím určovat, a kdo Krista následuje, je pod zvláštním Božím zaslíbením. Tímto zaslíbením je věčný život a trvalé spočívání v Božích rukách. Ježíš přivádí své ovce na věčně zelené pastviny života a k nevysychajícím a stále tryskajícím pramenům spásy. Ujišťuje, že nic a nikdo nemůže nás vyčlenit z dosahu Otcovy lásky a jeho mocných paží. Jestliže Ježíš říká „Já a Otec jedno jsme“, pak to znamená, že jeho náruč a zachraňující paže jsou ruce všeobjímající Otcovy lásky.

Sestry a bratři,

přijmeme tuto neděli z evangelia ujištění, že jsme jako církev, jako jednotlivci v rukou Ježíše i našeho nebeského Otce. Jsme jeho lid, ovce, jenž on pase, řečeno slovy žalmu 100. Kéž nám neschází poznávací znamení víry, ochota slyšet jeho slovo a trpělivě ho následovat ve svém životě. Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 09.05.2016 01:48 zobrazeno: 1545x