Rozhovor pro Český rozhlas (5. a 9. ledna 2008)

Rozhovor s patriarchou CČSH ThDr. Tomášem Buttou pro ČRo 5. 9. ledna 2008
1 Vaše novoroční modlitba k našemu Pánu, pane patriarcho, byla díkůvzdáním a současně prosbou o schopnost křesťansky myslet a konat v nastávajícím čase roku 2008. Mohu říci, že byla svým způsobem i připomínkou toho, k jakému úkolu je povolána Církev československá husitská v současné době a v současné
společnosti?
Ve své modlitbě při ekumenické bohoslužbě na počátku roku 2008 jsem vyslovil prosbu za dar vnitřního pokoje a nadhledu, za dar trpělivosti, přímosti a poznávání dobré Boží vůle. Prosil jsem, abychom mohli jít novým rokem cestou světla a dobra.
Tato cesta světla a dobra je ukázána v Ježíši Kristu nejenom nám křesťanům, ale všem lidem.
2  To, o čem jsme právě hovořili, je ostatně precizně shrnuto do formulace, která už celá desetiletí provází společenství křesťanů v Církvi československé husitské. Zmíněná formulace říká, že církev tvoří křesťané, kteří usilují naplnit současné snažení mravní a poznání vědecké Duchem Kristovým, jak se nám zachoval v Písmu svatém a v podání starokřesťanském a jak je dosvědčen hnutím husitským, českobratrským a dalším úsilím reformačním. V duchu těchto slov se nesla i slavnostní bohoslužba, která se minulou neděli konala v chrámu svatého Mikuláše v Praze u příležitosti 88. výročí založení církve. O těchto slovech jste v den slavnosti nepochybně přemýšlel. Dovolím si na tomto místě poznamenat, že jste byl do úřadu patriarchy uveden před necelými třemi lety a vstoupil jste tak do doby, která neustále přináší řadu nečekaných změn a je názorově mnohovrstevná. 
Citoval jste, pane redaktore, základní charakteristiku naší církve, která ve stručnosti vyjadřuje naši normu víry i náš úkol. Naší autoritou má být Duch Kristův. Tento duch evangelia, Duch Ježíše není naší subjektivní představou, pocity, názory a smýšlením, ale je poznatelný z Bible a z tradice. Úkolem každého z nás křesťanů je pak vnášení Ducha Kristova, ducha Ježíše do každodenního života.
Bohoslužby k 88. výročí naší církve byly konány s pokornou vděčností. Kázal při nich současný děkan Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy prof. Jan Blahoslav Lášek a tématem jeho kázání byla bdělost, výzva k bdělosti.
3  Tak významné výročí může ovšem navodit i otázku, zda se církvi v uplynulých osmi desetiletích vždy a za všech okolností dařilo dostát svému poslání?
Historii církve provázejí významné mezníky. Počínaje katolickou modernou, přes demokratický program první republiky, okupaci Československa, počínající socializující tendence poválečného uspořádání, nástup komunismu až po události v roce 1989. Jak byste pane doktore charakterizoval postavení církve v těchto jednotlivých historických etapách? Přinesly prožité zkušenosti i poučení?
Mám před sebou několik knížek, které obsahují některé novější pohledy na naši církev a na důležitá období pro její vývoj a směřování.
Období počátků – době na přelomu 19. a 20. století se věnuje dlouhodobě ve svém historickém zkoumání pan doc. Pavel Marek. Připomenu například jeho knihy Český katolicismus 1890-1914 (2003), České schisma. Příspěvek k dějinám reformního hnutí katolického duchovenstva v letech 1917-1924 (2000) nebo Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918-1924) (2005).
Modernismem a jeho vztahem k Církvi československé husitské se zabývají zejména dva naši odborníci teolog prof. Zdeněk Kučera a církevní historik prof. Jan Blahoslav Lášek, současný děkan Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy. Vyšly knihy Hoře a milost. Ke kořenům teologie církve radikálního modernismu (2001), Modernismus historie nebo výzva? Studie ke genezi českého katolického modernismu. (2002) nebo Živý odkaz modernismu (2003). Pedagogové Husitské teologické fakulty spolupracují s řadou dalších odborníků domácích i zahraničních.
Studium modernismu ukazuje vznik naší církve v evropském či celosvětovém kontextu.
V poslední době také vyšla zajímavá kniha od dr. Jaroslava Hrdličky – církevního historika naší církve s názvem Život a dílo prof. Františka Kováře. Příběh patriarchy a učence (2007). František Kovář byl původně modernistický kněz a stal se později třetím biskupem - patriarchou husitské církve. Byl odborníkem v oboru biblické teologie a religionistiky. Na základě jeho deníku jsou přiblíženy a osvětleny události z jeho života, působení a tím z historie naší církve, která dosud nebyla dostatečně zmapována. Tato osobnost je spojena s vývojem naší církve ve 20. století od jejího vzniku.
Kniha popisuje podrobně i pro církev složité období okupace a nástupu komunistů k moci při politickém převratu v roce 1948. Tehdy byly v naší církvi dva směry – demokratický a levicový. Radikálně levicoví duchovní i laici z církve odešli. Ti, kteří v církvi setrvali a aktivně s ní žili, se přimkli k biblickému poselství s větší intenzitou a hloubkou. V současnosti také vyšla publikace s názvem Strážci lidskosti od mladého badatele Martina Jindry. Na konkrétních osobnostech a příbězích dokládá, že také v Československé církvi byli duchovní i laici postiženi poúnorovým režimem.
Vývoj naší církve bychom mohli ve zkratce shrnout do dvou období – období liberalismu v čase první republiky a biblická orientace v době totality. V prvním období byla naše církev zaměřena k veřejnosti, společnosti. Vyznačovala se nejrůznějšími aktivitami mládežovými, kulturními a sociálními. Ve druhém období došlo k určitému „uzavření se do sebe“ a koncentraci na vlastní náboženský obsah a prohlubování biblické víry.
Obojí období zůstává trvale pro naši přítomnost poučením. Naše současné úvahy a rozhovory o zaměření církve, která musela projít nejednou těžkou zkouškou a krizí,  jsou vedeny obojím směrem. Máme se zaměřit na aktivity ve prospěch společnosti? Nebo se máme soustředit na bohoslužbu, modlitební život a Bibli? Jedno však nemusí nutně vylučovat druhé. Církev má být otevřena světu, společnosti, přítomné době. Ale současně je nepostradatelné duchovní soustředění, návrat ke kořenům biblického poselství, ke kterému se musejí křesťané vracet v každé době.
4  Slavnostní bohoslužbou u příležitosti 88 let trvání Církve československé husitské jste uctili i památku zakladatele církve doktora Karla Farského, který před 88 lety stál v čele reformně smýšlejících katolických duchovních. Je ovšem třeba poznamenat, že vznik církve byl v počátcích poznamenán zřetelnou názorovou nesourodostí a že právě díky Karlu Farskému, který dal církvi liturgický řád vybudovaný na klasickém pojetí christologického a trojičního učení, mohla církev v následujících letech zpřesňovat svou věroučnou pozici. Vy sám jste, pane doktore, autorem studie Životní cesta a teologické myšlení Karla Farského. Povězte, prosím, jak je dnes křesťany vnímána osobnost Karla Farského?
Na dr. Karla Farského jsme skutečně při bohoslužbě k 88. výročí zrodu naší církve v modlitbě vzpomenuli. V loňském roce, kdy uplynulo 80 let od jeho smrti, jsme jeho odkaz zpřítomňovali řadou akcí.
Farský byl velice výraznou osobností, která vtiskla nové církvi trvale znamení svého působení. Každá skutečná osobnost se vymyká a nelze ji jednoduše někam zařadit, a to platí i o Karlu Farském. Farský jako modernistický kněz je vnímán rozporuplně. Na jedné straně může být považován za toho, kdo byl až příliš poplatný své době, tajemství evangelia vysvětloval až příliš racionálně. Na druhé straně je viděn jako hluboce věřící člověk, který neopustil základní pozice křesťanského učení a zbožnosti. Liturgie, kterou naší církvi předal, obsahuje tradiční liturgické hodnoty pravoslavné, katolické, ale svým důrazem na kázání i reformační. Současně je svébytným vyjádřením slavnosti večeře Páně v její prvokřesťanské jednoduchosti a prostotě. To základní zaměření Farského je jasné. Šlo mu o Krista a jeho evangelium v čase náboženské skepse, která se dostavila po hrůzách první světové války, kdy se zhroutil svět dosavadních světských i náboženských jistot. On dokázal velmi živým způsobem oslovovat tehdejší lidi. Je otázkou, jak to můžeme dokázat i my v našem čase.
5  Už jsem se zmínil o tom, že jste zřejmě jako vůbec nejmladší patriarcha v historii církve vstoupil do doby, která je názorově velmi živá, klade sice mnoho otázek, na druhé straně však nepřináší vždy duchovně vyzrálé odpovědi.  Jak se Církev československá husitská pod Vaším vedením vyrovnává s otázkami multikulturního a multináboženského prostředí? Jak je třeba podle Vás, pane doktore, reagovat na aktuální otázky v oblasti ekumenických vztahů?
Zřejmě patřím k těm mladším patriarchům naší církve, ale sám Farský byl mladší, když vykonával tento úřad. Zemřel ve 47 letech.
Každá doba klade na křesťana nároky, vyvolává otázky a vyžaduje zaujmout stanovisko a životní postoj. V některých dobách je to jasnější, ale jindy je to méně zřetelné. Orientovat se v současnosti není nic jednoduchého.
Naše církev je na jedné straně církví národního charakteru s vyzdvižením domácích duchovních a kulturních tradic jako cyrilometodějství, husitství a českobratrství. Na druhé straně byla vždy otevřena i jiným náboženstvím. Obdobím liberalismu, kdy se naše církev vyrovnávala s nejrůznějšími vlivy a náboženskými proudy i mimokřesťanskými, již prošla. V současném setkávání kultur a náboženství si zřetelněji můžeme uvědomovat společné křesťanské kořeny, proto je pro nás ekumenická spolupráce a dialog skutečnou potřebou a nikoli něčím navíc.
6  Asi se shodneme, když řeknu, že v základních obrysech lze o ekumeně říci, že jde o prostor, ve kterém převažují přátelské vztahy, a  že ekumena jako taková je už dnes považována za zvláštní dar Boží milosti. Mnohé pozitivní výsledky spolupráce tomu také odpovídají. Na druhé straně však jisté dogmatické pozice nelze zatím překonat. Pro první tvrzení svědčí podpisy na Chartě Oecumenice, druhé tvrzení dosvědčuje diskuze z července 2007 nad dokumentem Kongregace pro nauku víry v Římě. Je toto dogma pro husity zcela nepřijatelné? Je totiž známo, že ve Vaší církvi existuje skupina duchovních, která vnímá pozitivně současný katolicismus.
Dne 22. ledna 2007 jsem podepsal za Církev československou husitskou Směrnici pro růst spolupráce mezi církvemi v Evropě, zvanou CHARTA OECUMENICA, v rámci České republiky.
Jestliže v konkrétní podobě se na řadě míst daří ekumenická spolupráce a jsou rozvíjeny osobní přátelské vztahy – je to i moje zkušenost – v oblasti teologické je shoda mnohem komplikovanější. Rozruch vyvolal římskokatolický dokument Kongregace pro nauku víry s názvem „Odpovědi na otázky týkající se některých aspektů nauky o církvi“ ze dne 29. června 2007 a zveřejněný 10. července 2007. Naše církev na tento ekleziologický dokument také reagovala. Nenechali jsme se vtáhnout novináři do nějaké bezprostřední laciné polemiky, ale formulovali jsme své vyjádření v klidné atmosféře v určitém časovém odstupu. Snažili jsme se detailně seznámit s dokumentem a  porozumět motivům tohoto vyjádření. Přece jen nauka o církvi u husitů je alternativní, tak tomu bylo už i u mistra Jana Husa. Naše vyjádření končí výzvou k věřícím, aby trpělivě setrvávali v ekumenické otevřenosti a projevovali svou vstřícnost i přes nejrůznější překážky.
Lze říci, že novodobý katolicismus, zvláště jeho významné impulzy vyjádřené na druhém vatikánském koncilu, vnímáme pozitivně a je pro nás inspirují.
7  Přednosta naukového odboru církve profesor Zdeněk Kučera byl pověřen vypracováním norem komplexního duchovenského vzdělávání. Znamená to, pane patriarcho, že církev tím aktuálně reaguje na potřeby doby?
Duchovenská služba je jedním z důležitých aktuálních témat v naší církvi.
Je to dáno i tím, že téměř 30 procent duchovních je již v důchodovém věku a jedna třetina náboženských obcí je administrována.
Máme sice laické kazatele a pastorační asistenty, ale kněží není dostatek. A právě kněžská služba jako služba Božím slovem, svátostmi a pastýřské vedení náboženské obce je nenahraditelná. A to i přes oprávněný důraz na aktivitu laiků. Bratr profesor Zdeněk Kučera byl pověřen vypracovat normy kvalifikace pro službu.Tyto normy byly přijaty postupně církevním zastupitelstvem během loňského roku, a to jak pro duchovní kněze a jáhny, tak pro laické kazatele z povolání či dobrovolné. Nyní z tohoto bude dotvořen jednotný a ucelený materiál, který bude jistě naší církvi k užitku. 
Podmínkou pro kněžskou službu je magisterské vysokoškolské studium teologie.
Jistě je důležité pro službu v církvi obdarování Ducha svatého, ale také vzdělávání má nezastupitelný význam. Vzhledem k nárokům současné doby je dobře, že probíhá příprava našich budoucích duchovních v rámci univerzitního vzdělávání, konkrétně na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Právě univerzitní prostředí umožňuje, že studium teologie neprobíhá izolovaně, ale v ekumenickém horizontu i v dialogu s humanitními obory.
8 Na závěr našeho rozhovoru bych rád všem, kteří nás poslouchají, ještě připomněl Vaši promluvu z října loňského roku na téma: Smíření v Kristu jako naděje, ve které připomínáte, jak důležité je pro naši společnost, aby překonávala odcizení a neporozumění mezi lidmi. Mohu Vás požádat o základní myšlenku?
Tuto promluvu jsem měl při bohoslužbě k 50. výročí sboru Smíření v Rudolfově v říjnu tohoto roku. Protože smíření má přímo tento sbor naší církve v názvu, zaměřil jsem se k tomuto tématu.
Smíření není nic snadného. Nemůžeme říci, že bychom byli se všemi lidmi zcela smířeni a oni s námi. Smíření rozhodně není zlhostejnění. Nejde o to se smířit se vším. V podstatě na vše rezignovat.  Smíření je zápas. Kdyby to bylo všechno tak jednoduché, tak by Bůh nemusel posílat svého Syna. Dokázali bychom se smířit sami se sebou a mezi sebou. Ale my to nedokážeme v plnosti a v pravé hloubce. Proto Bůh vyslal svého Syna, aby on nás svým křížem usmířil. My nejsme schopni dosáhnout jen ze své iniciativy pravého smíření. Kristus je tím, kdo zprostředkovává a nabízí nám toto smíření: „To všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista.“ Navzdory všem našim současným zkušenostem a úvahám je v tomto Božím sdělení velká naděje, že z nepřátel se stanou přátelé, z protivníků spolupracovníci a z odcizených lidí ti, kteří jsou si navzájem blízcí, a v lidském srdci se místo hněvu rozhostí pokoj.
Otázky kladl redaktor Petr Zborník – leden 2008

Tomáš Butta

Helena Bastlová publikováno: 10.01.2008 11:50 zobrazeno: 4920x