REFORMACE A SEKULARIZACE - České reformní hnutí 15. století jako součást evropské reformace

Článek do ČZ

V širším pochopení viděno, můžeme českou či husitskou reformaci 15. století považovat za ústrojnou součást vrcholné evropské reformace. Pro husitství se užívá též pojem „reforma“ či „reformní hnutí“, ale také výrazy jako „revolta“ či „revoluce“. Co je pro českou reformní cestu charakteristickým rysem, je silná eschatologická motivace obnovy církve a společnosti obsahující biblicko-apokalyptické motivy a prvky. Výhled naděje k Božímu království mobilizuje lidské síly k protestu proti všemu smiřování se s daným stavem světa, především proti jakémukoliv bezpráví a nespravedlnosti. Pokusy o nápravu a obnovu v církvi a společnosti jsou v této eschatologické perspektivě možné a nutné.

Husitství reagovalo svým programem na pozdně středověkou krizi západního křesťanství. V případě husitství šlo předně o uskutečnění reformy církve v jejím kritickém stavu v době pozdního středověku. Právě církevní reforma byla považována za nezbytný předpoklad nápravy celého narušeného systému. České reformní hnutí, později zvané husitství, v první fázi rozhodně nepomýšlelo na žádnou revoluční společenskou změnu, ale mělo se jednat o stálou duchovní formaci evangeliem prostřednictvím kázání, vzdělávání a přijímání svátosti (eucharistie).

Česká církevní reforma byla variantou reformy konciliarismu, který se opíral o autoritu koncilu a usiloval o řešení kritické situace včetně odstranění dvojpapežství a trojpapežství. Tato alternativa církevní formy přicházející z Čech spojená s viklefským pojetím spirituální církve, požadavkem morální kvalifikace nositelů úřadů a „laického kalicha“ byla pro konciliaristy nepřijatelná. Česká reformní alternativa byla odsouzena v osobě Mistra Jana Husa (6. 7. 1415) a Mistra Jeronýma Pražského (30. 5. 1416). Husův spor, jeho odsouzení a jeho tragická smrt spočívaly právě v tom, že se jednalo o dvě odlišná pojetí reformy církve.

Protest proti postupu autority oficiální církve vyvolal v Čechách revoltu odmítající rozhodnutí kostnického koncilu v případě odsouzení Jana Husa i v případě zamítnutí obnovení přijímání z kalicha laiky. Hus odsouzený jako kacíř byl naopak v českých zemích ctěn jako mučedník a světec. Kalich se stal společným symbolem pro všechny husitské směry, pražany i tábority.

Mezníkem je bitva u Lipan v roce 1434, která znamená konec revolučního a radikálního husitství, nikoli husitství jako takového. Převážil většinový utrakvismus, který získal určitou oporu na koncilu v Basileji a v Jihlavě ve vyhlášených Kompaktátech umožňujících ve vymezené míře uskutečňovat reformní program v rámci zemské církve podobojí. Reformace v Čechách získala charakter umírněného středu většinového utrakvismu, kterému věnuje svůj badatelský zájem prof. Zdeněk David. Utrakvismus existoval v Čechách a na Moravě jako svébytný církevní útvar se specifickou věroukou a liturgickým životem vedle Římskokatolické církve, zprvu pronásledované Jednoty bratrské a luterství, které pronikalo do Čech od 16. století. 

Vztah ke světu v českém reformačním myšlení a spiritualitě

Poměr představitelů české reformace vůči světské sféře se ukazuje jako dvojznačný. Na jedné straně v duchu středověkého asketismu a moralismu převažoval u kazatelů a teologů vůči světu negativní poměr, na druhé straně se setkáváme i s pozitivním přístupem ke světu. V něm se má prokazovat křesťanská víra, naděje a láska, i když se musí pamatovat na to, že světský život v sobě skýtá nebezpečí. Tato dvojznačnost je zřejmá už u církevního otce Augustina.

Ve středověké spiritualitě se projevuje odmítání světa jako hříšného a tendence tohoto katolického řeholního asketismu a mystické zbožnosti nacházíme i v oblíbeném spise Následování Krista (Imitatio Christi), připisovaném Tomáši Kempenskému. Zde se vyskytuje motiv „umírání světu“ a „opovrhování světem“. Spiritualita oddělení se od světa a asketické hnutí bylo v křesťanství vždy přítomné a projevovalo se do značné míry i v mentalitě představitelů české reformace včetně Mistra Jana Husa. U Husa ve spirituálních a křesťansky vzdělavatelných spisech, jako je Zrcadlo člověka hříšného, tak i Dcerka aneb O poznání cesty pravé ke spasení, určeném pro komunitu zbožných žen v okruhu Betlémské kaple, je zřetelně vysloveno vnitřní osvobození se od světa jako nástrahy a překážky na cestě ke Kristu.

Cestou vnitřní obnovy podle reformních kazatelů, jakými byli Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže i Mistr Jan Hus, se stala mysticko-asketická zbožnost. Současně bylo jejich působení spojeno s otevřenou kritikou zesvětštění církve a jejích představitelů, jejichž životní styl odporoval životu Krista a apoštolů. Hus kritizuje zesvětštění církve ve svých kázáních, ve spise O svatokupectví, ale též v projevu, který si připravil pro koncil v Kostnici – v tzv. Řeči o míru (Sermo de pace). Také utrakvisté na římské církvi kritizovali lásku k pozemskému majetku a zálibu v uplatňování světské moci.

Radikálním směrem v proudu české reformace se stala Jednota bratrská. Na Jednotě bratrské je nápadná kritičnost a nedůvěra vůči světu, která byla zpočátku dovedena až do krajnosti a spojena s odmítáním úřadů, vyššího vzdělání a podílení se na kulturním životě. V této kritičnosti vůči světu byl obsažen motiv odpovědnosti za celý život křesťana. Jednota se sice s opatrností dívala na pozemský život, ale současně s vědomím, že není žádná pozemská sféra, která by nepatřila pod autoritu královské moci Kristovy. Jednota nahlížela na svět v eschatologické perspektivě vítězného Beránka, a tím si od světa udržovala určitou distanci. V této linii bratrské teologie a zbožnosti pokračuje Jan Amos Komenský. Vyjadřoval složitost světa obrazem nesmyslného a bezvýchodného labyrintu a utíkal se do ráje svého srdce, kde se setkává s Bohem. V této niterné poloze nezůstává, ale na Boží pokyn vychází do světa. Má ke světu činný a aktivní přístup vyjádřený v programu všenápravy, který je jeho pozoruhodným reformačním celosvětovým projektem jako Obecná porada o nápravě věcí lidských.

Církev v sekulárním prostředí a živý odkaz reformace

Sekularizace je nutný a přirozený proces, který křesťané musí přijmout. Nepředstavuje pro církev nebezpečí, ale úkol, kterému se nelze vyhnout. Sekularizace nás nutí k nové interpretaci křesťanské víry. Tato nová interpretace probíhá již několik staletí, ale v žádném případě není ukončena.

Jednou z reformních snah otevřít se novodobému světu se stal v prostředí Římskokatolické církve modernismus. Katolický modernismus představoval ve své době dalekosáhlou výzvu církvi žijící a působící v moderní sekularizované společnosti. Zrod Církve československé husitské, která má svůj historický původ v modernismu, byl reakcí na krizi v Římskokatolické církvi na počátku 20. století a na odcírkevnění české společnosti po první světové válce. Církev československá husitská nevznikla jen jako projev prohlubující se krize dobového katolicismu, ale i jako vážný pokus o překonání dobového odcírkevnění a novou interpretaci evangelia.

V prostředí střední a východní Evropy se hovoří o tzv. mnohoúrovňové sekularizaci. V české společnosti je sice zřetelný odklon od institucionalizované religiozity, ale přesto náboženství hraje v životě soudobé společnosti důležitou roli, jak upozorňují sociologové náboženství. Sekularizace s sebou přináší demonopolizaci náboženského života a pluralismus. Paradoxnost celého problému spočívá v tom, že současný náboženský život je směsicí tolerance a fanatismu.

Církve hlásící se k odkazu reformace husitské, bratrské, luterské, kalvínské tvoří v naší společnosti jen menší část.  V českých zemích byla přímá kontinuita s reformačním dědictvím přerušena politicko-náboženskými poměry po bitvě na Bílé hoře. Jednota bratrská byla v 17. století dějinně uzavřeným útvarem, jak s tím počítal i Jan Amos Komenský, a nemá bezprostřední pokračování v českých evangelících. Podobně je tomu i se středověkým utrakvismem, respektive českou církví podobojí, kdy Církev československá husitská není její přímou pokračovatelkou. Ideová a duchovní blízkost obou našich církví k tradici české reformace - husitské a bratrské - však zde přesto existuje. Důležité je, jak z tohoto dědictví dokážeme těžit dnes.

Jedním z důrazů, nejen české, ale i světové reformace, je šíření znalosti Bible a jejího poselství. Boží slovo v Písmu svatém je nevyčerpatelným a blahodárným zdrojem v každé době. V našem prostředí se zájem o Bibli významně projevil jak společným vydáním Českého ekumenického překladu Písma svatého ve 20. století, tak také novými překlady, jako je Bible pro 21. století, Jeruzalémská Bible a Český studijní překlad. V  roce 2014 byla vydána jedinečná Bible kralická šestidílná s poznámkami, kterou nám předala stará Jednota bratrská.

Jestliže Jan Hus a jeho následovníci zdůrazňovali zákon Boží či Kristův zákon lásky obsažený v Písmu svatém jako nejvyšší normu nad všemi církevními i světskými zákony, pak nás to jako křesťany vede k rozpoznání, že se nelze zříci odpovědnosti za veřejné záležitosti a občanské angažovanosti.

Inspirující se ukazuje být reformační přístup ke světu v jeho dvojznačnosti. Církev se nemůže uzavírat před světem, ale ani se mu nemůže otevřít tak, že se mu přizpůsobí ve všem, ztotožní se s ním a splyne s ním. Církev musí zůstat církví ve vztahu k autoritě Ježíše Krista a v žádné době nemůže ztrácet ze zřetele Boží království, které je eschatologické povahy. Právě toto eschatologické zacílení církve a světa můžeme považovat za významný motiv, kterým přispěla česká reformace do společného reformačního dědictví. 

Z příspěvku na teologické konferenci

Tomáš Butta, patriarcha

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 20.10.2015 03:17 zobrazeno: 2774x