Ž 25,1-10 Pamatuj, Bože, na svoje slitování

Kázání k 2. postní neděli „Reminiscere“ – T. B. březen 2020

Sestry a bratři,

včerejší neděle je v pořadí druhá postní neděle. To znamená, že jsme již v postním čase postoupili směrem k Velikonocům. Postní doba vybízí k různým projevům sebepřemáhání a odříkání si něčeho, abychom si vyzkoušeli svoji nezávislost na něčem, na čem až příliš lpíme. Ale zkušeností je, že v postní době si ani mnoho různých umělých překážek na svou cestu nemáme klást, neboť přicházejí samy. Situace šířící se nemoci přináší různá omezení našeho života, na který jsme zvyklí a různé jeho možnosti bereme jako samozřejmé. Ale i kdyby nebylo žádné omezení způsobené hrozící nakažlivou nemocí, tak třeba někdy v pracovním tempu pro různá jednání a úkoly nestihneme oběd. A také přicházejí různá nenápadná i nápadnější pokušení, nástrahy a zkoušky ztrpčující nám život. Půst prostě k lidskému životu patří, ať chceme nebo nechceme.

Druhá neděle je nazvána „Reminiscere“, podle modlitební prosby „Rozpomeň se“ či „Pamatuj“. Jedná se o 6. verš žalmu 25., který zní „Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti“. Celý tento žalm je úžasnou modlitbou. Není však zřetelná jeho původní liturgická funkce, při jaké příležitosti byl užíván během bohoslužby v Izraeli. Ale můžeme se jej modlit kteroukoli dobu a zvláště v čase postu, neboť se v něm vyskytuje vyznání hříchů, prosby o odpuštění a spolehnutí se na Hospodina, který projevuje své trvalé slitování a věčné milosrdenství (Ž 25,6). Jedná se tzv. alfabetický žalm, kdy každý verš začíná následujícím písmenem hebrejské abecedy. Verš 6. začíná písmenem „zajin“, neboť hebrejské slovo pamatovat má kořen z-k-r.

Prosba „Rozpomeň se, Bože“ či „Pamatuj“ se vyskytuje ve Starém zákoně častěji. Je výrazem volání jednotlivce, ale i celého lidu k Bohu. V žalmu 74 se vyskytuje naléhavá prosba „Bože, zapomněl jsi na nás natrvalo? Rozpomeň se na svou pospolitost, kterou jsi před věky získal, na svůj dědičný kmen, jejž sis vykoupil“ (Ž 74,1-2). Prosba, aby se Bůh na nás rozpomenul, se týká jednotlivce, ale i celého lidu. Jinými slovy je to prosba o vysvobození z nepříznivé situace, do níž se dostal člověk nebo celý lid. Nepříznivá situace je dána dvojím ohrožením, vnějším a vnitřním. Jedním ohrožením jsou nepřátelé. V žalmu zaznívají prosby: „ať nade mnou moji nepřátelé nejásají“ (Ž 25). „Pohleď, jak je mnoho mých nepřátel, jak zavile mne nenávidí“ (Ž 25,19). Nepřítel na nás útočí a ohrožuje nás z vnějšku. Kladem si otázky, proč musíme mít nepřátele, proč se nemůžeme setkávat jen s lidmi, se kterými si rozumíme. Ale nepřátelé se vždycky nějací objevují, i kdybychom se se všemi snažili jednat co nejlépe a všem se chtěli zavděčit. Je jistě lépe mít přátele, než nepřátele, ale i nepřítel může mít pro nás pozitivní význam. Nepřítel nás totiž udržuje ve stavu duchovní bdělosti, neboť jinak bychom byli příliš se sebou spokojeni. Nepřítel nám také ukazuje naše slabé stránky. Odkrývá naše slabá místa, má radost z toho, když na naše slabosti může halasně upozorňovat, když je může šířit. Nepřítel má i kladný význam v tom, že když si uvědomíme jeho převahu, tak nás to přivádí k modlitbě, k prosbě a k touze po Bohu a jeho pomoci. Náhle se pro nás stane modlitba důležitá, neboť sami si někdy nedokážeme pomoci proti nepřátelské moci, proti jejím různým záludným metodám, můžeme vše odevzdat v modlitbě jen Bohu, aby toto vnější nebezpečí a naše ohrožení pominulo.

Ale pak je zde ještě to druhé ohrožení, a tím je vnitřní ohrožení – naše vlastní selhání. Jsou to hříchy a viny člověka. V žalmu se vyskytují prosby o sejmutí všech hříchů (Ž 25,18). A také zde zaznívá prosba: „Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti“ (Ž 25,7). Podle biblických vykladačů se nejedná jen o výstřelky mládí, času dospívání mladých lidí. Před krátkou dobou  jsem cestoval poloprázdným autobusem do jednoho místa za Prahou. Na jedné stanici nastoupila skupina mladých lidí. Byli hodně mladí, ale nebyli to již děti. Obsadili různá sedadla a spontánně se bavili a smáli se. Působili docela bezstarostně, navzdory všem složitým skutečnostem, kterých je svět plný. Pozoroval jsem je a přišlo mi, že mají v sobě něco krásného, čistého. Ale bylo to až do chvíle, kdy si udělali v autobusu pohodlí, své špinavé boty bez problému umístili na protější sedadla. Cítili se, že jim vše patří a že si mohou všechno dovolit. Nepřemýšleli, jaké to bude pro někoho, až přijde a posadí se na sedadlo, které oni použili jako podložku pro své nohy a boty… Podle vykladačů Bible se však nemyslí jen neuvážené jednání mladých lidí, ale jde především o duchovní nezralost. Lidská duchovní nezralost způsobuje druhým mnoho trápení a problémů. Projevuje se vznětlivostí a samolibostí.

Postní doba nás však přivádí k sebezpytování. Na druhých vidíme chyby a porušenost lépe než na sobě. Prosba „Rozpomeň se, Bože“ je výrazem naší kající mysli. Je to volání k Bohu člověka, který je nejen ohrožen z vnějšku nepřáteli, ale především zevnitř svým vlastním hříchem a vzdáleností od Boha. „Pamatuj na mne, Ježíši, kterýž přijdeš do svého království“ volal provinilec na kříži (L 23,42). I v takové situaci se Bůh rozpomíná na člověka. Není to pro jeho dokonalost, pro jím vykonané dobré skutky, ale pro Boží milostivé jednání a milosrdenství v Kristu.

Žalm 25. je prosbou o odpuštění a o smazání všech hříchů a provinění, kterých se my lidé vědomě či nevědomě dopouštíme. Bůh v Kristu nám přináší odpuštění a smazání našich hříchů a dává nám sílu k novosti života. To se nazývá znovuzrození, nová obnova a nový život ducha, jak o tom slyšíme v Janově evangeliu právě druhou neděli (J 3,3.5). Kéž toto znovuzrození a vnitřní obnova, osvobození od duchovní nezralosti, posílení a zralost víry jsou na nás více patrné. Obracíme se proto k Bohu jako jednotlivci, ale též jako celé společenství s prosbou žalmu druhé postní neděle: „Hospodine, pamatuj na své slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti“. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 17.04.2020 01:55 zobrazeno: 385x