Dt 17,14-20 Kníže Václav v zástupu Kristových svědků

Kázání v kostele sv. Václava Praze 2 – Novém Městě - září 2012

Sestry a bratři,

         setkáváme se v předvečer státního svátku – knížete Václava – v kostele, který je označen jeho jménem. V Bibli v knize Deuteronomium v 17. kapitole jsou uvedeny podmínky a požadavky pro krále. Je zde vylíčen ideál izraelského krále, který měl být věřící. Jedním z požadavků bylo, aby četl pravidelně v zákoně Hospodinově. Král měl svůj život žít ve vztahu k Hospodinu a svou vůli podřizovat jeho vůli. Neboť Bůh je tím kdo má skutečnou moc, kdo vládne nade vším a kdo dává zemi požehnání. Izraelští králové měli být především služebníky, ne svrchovanými a samolibými pány, ne mocnými vladaři, kteří rozhodují ve své svrchovanosti, jako tomu bylo v okolních starověkých pohanských národech.

         Ideál věřícího panovníka ztělesňuje kníže Václav. Tak ho zobrazují legendy, a tak se tento jeho obraz v nesčetném uměleckém provedení předává tradicí až do naší doby. Jistě v našich dějinách vládli panovníci, kteří svým významem přesahují dlouhou řadu vládců na českém trůnu: Jména mnohých panovníků si již ani nedovedeme vybavit, natož letopočty s nimi spojené. Takovou významnou postavou byl Přemysl Otakar I., v jehož době byla vydána zlatá bulla sicilská v roce 1212, která je v současnosti mimořádně vystavena pro veřejnost. Význačným králem byl Karel IV., který se proslavil jako zakladatel a budovatel. A nelze opomenout Jiřího z Poděbrad – krále obojího lidu – katolíků i husitů – a jeho státnickou prozíravost v evropském rozměru.

        Kníže Václav je však na samém počátku dějin našeho českého státu. Byl věřícím politikem, který se snažil uplatňovat křesťanské zásady důsledně. Tyto zásady charakterizovaly jeho státnické postoje a projevy. V politice existují dvě možnosti – buď vláda tvrdé ruky, nebo snaha ovlivňovat druhé příkladem a duchovní silou. Právě tu druhou cestu představuje kníže Václav. Pěstoval duchovní život a vzdělání. V tom však není jeho slabost, ale naopak velikost. Existují dvě varianty politiky – buď dravost nebo mírumilovnost. Zkušenosti nás vedou k názoru, že politika je tvrdý boj, kde nechybí intriky a úsilí o sebeprosazení všemi prostředky. Slušnější lidé nemají šanci uspět. Buď jsou vytěsněni „šikovnějšími“, nebo se přizpůsobí. Avšak dravost, vláda tvrdé ruky může získat na určitou dobu navrch, přesto před Pánem dějin natrvalo neobstojí. Proto i dnes politika a veřejné záležitosti potřebují lidi duchovně vzdělané jako byl Václav.

         Kníže Václav se věnoval modlitbě. Legenda praví „ani ve dne ani v noci neustával v modlitbách“ (Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 12).  Také o králi Karlu IV. je známo, že trávil čas v modlitbách a meditacích například v hradní kapli na Karlštejně. Nešlo o únik od světa, ale o potřebný odstup. Své státnické úkoly předkládal v modlitbách Bohu. I o knížeti Václavovi se můžeme domnívat, že své státnické úkoly a těžkosti doby předkládal Bohu. Jsou různé komplikované situace, složité problémy, které nemají rychlé řešení a stále více se zamotávají. Václav to dokázal předkládat Bohu ve smyslu výzvy: „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží (1Pt 5,7). My nejsme státníky, kterým by osud země ležel bezprostředně na bedrech. Ale i my neseme náročné úkoly a svým rozhodováním ovlivňujeme dění. Můžeme vše předložit Bohu v modlitbě jako Václav.

     To, co charakterizovalo Václava podle legend, bylo jeho prakticky zaměřené křesťanství. Staroslověnská legenda popisuje Václavovu zaměřenou víru naplňovanou skutky lásky v praxi: „Všem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidé chudé i bohaté miloval…“ (Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 55). V jeho přístupu jsou zjevné humanistické rysy. Usiloval o zlidštění drsných poměrů své doby. Hned tedy v samých počátcích našeho státu je obsaženo to, co se v dějinách našeho státu tak zřetelně projevilo v osobě a působení prezidenta T. G. Masaryka – hodnota humanity a prosazování lidskosti.

       Státní svátek 28. září nás odkazuje k dávným počátkům našeho státu v 10. století, ale současně ukazuje k dnešku. Jsme před volbou nového prezidenta našeho státu – třetího v pořadí od roku 1989. Předvolební kampaň již probíhá. Kandidáti usilují všemi způsoby o své voliče. Na jedné straně je patrné nekritické prosazování kandidátů a na druhé straně zase naopak kritické snižování. V 1. listě Petrově je vyjádřena starokřesťanská zásada. „Krále ctěte“. Úcta se nedá vynutit. Vynutit se dá pouze strach. To je nepravá úcta založená na represi, útisku a zastrašování. Doba politické svobody a uvolnění může vést ke ztrátě úcty vůči autoritám jako takovým. Rizikem bezbřehé svobody je vyprázdnění úcty, ztráta úcty vůči všemu a všem.

        Svátek knížete Václava nás chce přivádět k obnově pravé úcty vůči autoritám a těm, kteří nesou za druhé odpovědnost i přes jejich lidskou nedokonalost. Nad všemi králi a vladaři historie i přítomnosti je Ježíš, který zaslouží tu pravou a nejvyšší úctu (Zj 5,11). Ať byl v tomto světě poražen, přesto zvítězil. V zástupu Kristova vítězného vojska je i kníže Václav – muž duchovního vzdělání, modlitby a praktického křesťanství. V tom zůstává příkladem pro nás i v tomto čase. Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 30.10.2012 03:57 zobrazeno: 3020x