Sestry a bratři,

slyšíme dnes na začátku postní doby příběh z Janova evangelia o Ježíšovi a cizoložné ženě. Ve starém Izraeli byl přísný trest za porušení tohoto přikázání (Dt 22,21), ostatně jako za porušení jiných přikázání (Lv 24,16 – rouhání se Bohu; znesvěcení soboty (Nu 15,35n) a další. Bylo to kamenování. Na tomto způsobu vykonávání odsouzení je příznačné, že to je do určité míry anonymní vykonávání trestu. Nikdo nakonec neví, čí kámen odsouzeného zasáhl. Nikdo tak nenese vinu. Lidé se společně trefují do oběti. Házení kamenů můžeme chápat i obrazně. A nemusí to být přímo kameny, které se na druhé hází. Ono úplně stačí bláto a špína pomluv. Když to dělají druzí, proč bych to neudělal já? Proč bych se nepřidal?  Proč bych si nehodil?

Jenomže lidé nejsou soudci, ačkoliv se rádi do takové role staví. Skutečný soudce je Ježíš. Za ním přišli farizeové a zákoníci se ženou, která byla přistižena při cizoložství. Ptali se ho: Co si o tom myslíš ty? Co je správné udělat v takové situaci? Reakce Ježíš je zvláštní. Ježíš psal prstem po zemi. Rádi bychom nahlédli pod jeho ruku, co tam napsal. Ale nedovíme se to. Můžeme se jenom dohadovat. Psal jméno muže, kterého měli přivést i s touto ženou ? Nedopustila se přece přestoupení zákona jen ona, ale i onen muž. Psal tam Ježíš jiné přikázání z Desatera, které zní „Nezabiješ?“ To jsou dohady. Nedozvíme se to.

Naproti tomu známe Ježíšovu odpověď: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ní kamenem!“ Všimněme si toho slovíčka první. Je velmi důležité.  Ježíšova odpověď vede od anonymního odsuzování, k osobní zodpovědnosti při vykonávání soudu nad druhým. Kdo začne ? Kdo najde tu odvahu? Kdo sám  osobně ženu odsoudí tím, že první hodí kamenem? „Kdyby někdo jiný hodil první, tak se přidám. Přidám se k davu, schovám se v anonymitě. Ale první házet nebudu.“ Tak mnozí uvažovali.

Podle Ježíše je oprávněn hodit pouze ten, kdo je bez viny. A kdo je bez viny? Ježíš svým slovem vede i nás k tomu, abychom se soustředili na sebe. Souzení a odsuzování druhých, to je přítomno v našem životě v dostatečné míře. Ale my máme v postní době místo odsuzování druhých zaměřit svou pozornost na sebe. Máme přemýšlet o sobě, o svém životě, o svém vztahu k Bohu a k bližním. Ti židovští starší – představení obce možná některá přikázání naplňovali, ale zase jiná přikázání Desatera jim dělala problémy. Díky Ježíšovým slovům si uvědomili, že ani oni nejsou zcela bez viny. Proto nakonec odešli. Odložili kameny a vytratili se. Zůstal tam Ježíš sám s tou ženou.

Skutečně jediný Ježíš je bez viny. On je bez hříchu, ne my lidé. Někdo se může domnívat, že je dokonalý, ale ve skutečnosti to není pravda. Nikdo z lidí není bez hříchu. Jestliže si někdo myslí, že je bez viny, klame sám sebe. Žena v Ježíšově blízkosti zakusila nezměřitelnou milost. I my máme v postní době setrvávat s Ježíšem a být otevřeni pro jeho milost přicházející k nám ve slovu a ve svátostech. Ježíš nás nesoudí, ač by měl na to právo. Ale očekává naši proměnu, jako ji požadoval a očekával od omilostněné ženy.

Setry a bratři, k postní době patří dvě témata – pokora a odříkání. Pokora a askeze jsou hrází proti namyšlenosti a nestřídmosti. Pokora spočívá ve správném a realistickém sebepoznání. Pokora jako opravdové sebepoznání nás přivádí k tomu, čím ve skutečnosti jsme, k našemu lidství. Je zajímavé, že když si dáme postní závazek a máme něco odříci, tak nás to více právě přitahuje. Odříkání - křesťanská askeze je prostředkem k dosažení jediného cíle, a tím je láska. Askeze totiž nesměřuje ke zdokonalení vlastního „já“, ale jde v ní o výchovu člověka ke svobodě a vztahu k druhému. Jejím cílem je schopnost milovat skutečnou láskou.

Kéž nás Bůh vede svým Duchem postním časem v našem sebezpytování a sebepoznání, ale především k poznání své lásky a milosti, která je zjevná i v dnešním biblickém příběhu o Ježíšovi a hříšné ženě. Amen.