Jr 17,5-10 Dva Jeremjášovy obrazy prokletí a požehnání

15.02.2019

Kázání na kolínském vikariátu konaném v NO Praha-Karlín 15. února 2019

Sestry a bratři,

ze tří biblických textů následující neděle bych chtěl soustředit naši pozornost na oddíl ze Starého zákona z knihy proroka Jeremjáše ze 17. kapitoly.

Úkolem biblických proroků je připomínat, co znamená věřit, co znamená důvěřovat Hospodinu a spoléhat na něho v situaci, kdy se mnozí od něho odklánějí a zapomínají na něho. Bohem povolaní proroci upozorňují lid a vyzývají jej, aby se vrátil na cestu vedoucí správným směrem, když se ubírají cestami, které vedou ke zmaru a nicotě.

Toto naléhavě připomínal Judejcům ve své době prorok Jeremjáš. I výroky ze 17. kapitoly jsou voláním lidu k Bohu a návratu do jeho blízkosti, neboť jen on je nadějí Izraele (Jr 17,13). Je on je zdrojem živých vod (Jr 17,13) a jen on je pramenem plnosti dobra a požehnání.

Jeremjáš předává Boží výroky o muži prokletém a o muži požehnaném. I když je důležitá atmosféra v celé společnosti, která působí silně na člověka, přesto je každý sám odpovědný za sebe. Společnost může příznivě působit, kdy lidé svojí vírou v Boha nesou druhé. Ale může mít i záporný vliv, kdy je víra podlamována, zpochybňována, znevažována, a to se snadno přenáší i na druhé. Prorocký výrok však míří k jednotlivci. Každý člověk, ať muž nebo žena, je odpovědný Bohu ve své víře nebo nevíře zcela osobně (srov. Jr 17,10).

Prorok Jeremjáš svým výrokem předává Boží prokletí nebo Boží požehnání. Na jedné straně je varování před špatnou volbou a na druhé straně příslib nekončícího dobra, blaha, štěstí a zdaru. I Ježíš v kázání na rovině vyslovuje jednak požehnání, blahoslavenství, ale na druhé straně zaznívá z jeho úst i varování v podobě zlořečení či „běda“. Lidský život se nachází mezi působením a silami dobra a mezi rizikem, že se mine svého skutečného smyslu a skončí v prázdnotě a nicotě. Prorok Jeremjáš jako každý Boží prorok mluví v obrazech, konkrétních a jasných. V tomto případě užívá obraz stromu či dřeviny a prostředí, v němž se nacházejí a rostou.       

V ekumenickém překladu Bible je tím prvním stromem jalovec – keřovitá až stromovitá dřevina s pichlavým jehličím. Této rostlině byla přisuzována zvláštní magická síla a stala se i zdrojem různých pověrečných praktik. Ale výmluvná je v Jeremjášově obrazu především prostředí, kde se tato keřovitá rostlina vyskytuje. Je to pustina, vyprahlý kraj, poušť, zem solných plání. Vybavuje se nám obraz krajiny v okolí Mrtvého moře. Druhý obraz představuje strom s hlubokými kořeny zasazený u vodního toku. Má neustále dostatek vody a tento strom tak může přinášet stále dobré plody. Tento obraz proroka Jeremjáše nám nápadně připomíná obraz užitý v 1. žalmu: „…strom zasazený u tekoucí vody, jemuž listí neuvadá“ (Ž 1,3). Zlořečení a požehnání se v životě zcela viditelně projevují. Zlořečení nepřináší žádné dobré plody, naproti tomu požehnání působí hojné výsledky, dobré plody a zaručený zdar.

Je třeba však se snažit rozpoznat, co prorok Jeremjáš těmito dvěma výroky o prokletí a požehnání a dvěma barvitými obrazy s nimi spojenými chtěl sdělit tehdy a co sděluje nám. Především prorok varuje před nekritickým upnutím se k člověku. Takové upnutí se k člověku může mít více podob. Jednou z nich je upnutí se k politickým vůdcům. Jestliže ulpíváme nad zdravou míru na konkrétních politicích, pak to může vést k nesnášenlivosti mezi lidmi. Političtí vůdcové jsou jen lidé a jejich vyvýšení na místo Boha je nesprávné, a dříve nebo později to přinese rozčarování těm, kteří se k nim s příliš velkou důvěřivostí upnuli. Dalším rizikem jsou náboženští vůdcové, kteří se mohou stát předmětem uctívání. Uctíváním a chválení některých lidí vede k rozdělení a narušení bratrské sounáležitosti. Ale „doufání v člověka“ může mít i takovou podobu, že se upneme k někomu blízkému. Určitě je správné, když si lidé mohou důvěřovat, mohou se na druhého spolehnout, opřít se o něho, ale přesto ten druhý nám nemůže zastínit pohled k Bohu a nahradit náš vztah víry a důvěry vůči Bohu samotnému. A pak ještě dalším ohrožením naší víry je, že se upneme k sobě samému. Ale tím se uzavřeme jak před Bohem, tak i před lidmi.

Z výroků a obrazů proroka Jeremjáše jasně poznáváme, že zmar a požehnání souvisí s naším doufáním, s naší nadějí, s naší vírou a důvěrou. „Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu.“ Být nositelem požehnání znamená především doufat v Hospodina. Požehnání není nějaká automatická energie a síla, ale souvisí s naším vztahem víry k Bohu. Požehnání také nespočívá v člověku, ale vychází od Hospodina. On je tím skutečným zdrojem požehnání. Doufat v Hospodina je očekávat něco dobrého, i tehdy když mnozí nic dobrého neočekávají a žijí jen ze dne na den. Doufat v Hospodina je naděje bez opěrných jistot, odvážné spolehnutí se na něho. Kéž takové osobní spolehnutí se na něho přináší i nám plnost požehnání. Ať se viditelněji projevuje i naší církvi trvalými a dobrými plody. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 01.03.2019 03:04 zobrazeno: 645x