WebArchiv - archiv českého webu

Ř 12,4-11 Jsme jedno tělo a máme rozličné dary Ducha

Kázání na teologické konferenci duchovních CČSH – září 2009

Sestry a bratři,

 

         když mluví apoštol Pavel o církvi, tak užívá obraz těla. „Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.“ (v. 4). Církev je tělo. Zamysleme se nad tímto obrazem. Je víc než obrazem či podobenstvím, je realitou, neboť církev je tělem Kristovým (1 K 12,27; Ef 1,22; Ko 1,18). Naše lidské tělo roste, vyvíjí se, stárne. Tělo je zranitelné. Tělo může být nemocné, slabé. Tělo může být špinavé, plné ran a šrámů. Tělo je smrtelné, ale vztahuje se na ně naděje vzkříšení, duchovní proměny k dokonalosti. Z podoby poníženosti bude tělo proměněno do podoby slávy a z pomíjivosti vstane k nesmrtelnosti (1 K 15,23). Tak mluví o těle apoštol Pavel na jiných místech ve svých listech.
         Ale zde chce apoštol Pavel obrazem těla vyjádřit jednotu církve. „Jsme jedno tělo v Kristu.“ Tělo se skládá z různých částí a ty tvoří pozoruhodný celek. Všechny jednotlivé orgány a části vytvářejí ve své podivuhodné propojenosti jednotu. „V jednom těle je mnoho údů.“ Na jedné straně mnohost a na druhé straně provázanost, na jedné straně rozdílnost a současně jednota. To je lidské tělo, to je i církev. Církev je jako velmi složitý organismus lidského těla. Vše je navzájem propojeno a jen jako celek funguje. Církev není kamennou sochou, sice krásnou, ale nehybnou, nýbrž živým organismem.
         Tělo potřebuje Ducha, jinak je mrtvé (Jk 2,26). Církev je na něho odkázána a jen z něho žije. A tomuto Duchu má být podřízena jako celek i každá jednotlivá část. Tedy společenství i každý jednotlivý věřící. Tento Duch vytváří pravou vnitřní jednotu církve, neboť je jeden (Ef 4,4). Tam, kde je jednota narušována, tam nevládne Duch svatý, ale jiní duchové. Tam přestává být církev církví, jedním tělem Kristovým. Církev všech dob má žít pod autoritou Ducha svatého. Tak jako tělo má být ovládáno duchem a ne naopak. Tělo nemůže určovat nahodilé jednání člověka, ale duch, který nám byl dán, aby zvládal sobecké touhy, přemáhal je a usměrňoval je. Stejně tak i v církvi máme usuzovat a jednat podle Ducha svatého a ne podle svých představ, momentálních nápadů, přání a požadavků.
         Duch svatý oživuje církev, vede ji a vybavuje svými dary. Apoštol Pavel říká: „Máme rozličné dary milosti, která byla dána každému z nás.“ A také v jiném svém listě píše: „Každému je dán zvláštní projev ducha – doslova charisma – ke společnému prospěchu“ (1 K 12,7). Slovo charisma se stalo velmi užívané i mimo prostředí církve. O určitém člověku se říká: “To je charismatická osobnost.“ Jinými slovy: „Ten má jiskru, ten má  neodolatelné kouzlo.“ Je to řečeno o člověku, který projevuje zvláštní schopnosti, mnohé upoutá, oslní, nadchne. Slovo „charisma“, které je řeckého původu a užívá se v Bibli, je vázáno na Ducha svatého. Tímto výrazem se myslí dary Ducha. „Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás.“ Ale ne o každé tzv. „charismatické“ osobnosti je možné říci, že se jedná o působení Ducha svatého. Že její jednání je určováno Božím duchem a dobrými záměry. Charisma podle apoštola Pavla není dáno člověku proto, aby on vynikal, aby se cítil nadřazen nad ostatní, aby dával najevo svoji výjimečnost, aby byl druhými obdivován a oslavován, ale proto, aby tímto darem sloužil společenství. Charisma – obdarování Duchem svatým je dáno kvůli společenství, k prospěchu ostatním, je pro druhé. V církvi nejde o jednotlivce, ale o společenství a jeho prospěch. Nejde o mimořádné osobnosti, ale o celek, o vzájemnost, o vztahy. Kdyby měl někdo sebevětší dary a schopnosti, ve chvíli, kdy se staví proti společenství a narušuje jeho jednotu, tak tento dar neprosívá.
         Apoštol říká: „Máme rozličné dary milosti, která byla dána každému z nás.“ Každému je dán dar v jeho částečnosti a společenství pak v jeho rozmanitosti a plnosti. Nejen někomu a jinému ne. Kdo je povolán křtem do církve, toho Bůh nenechává bez duchovního daru. Třeba o tom zatím on sám neví, třeba tento dar nerozvinul, ale dostal ho. Máme těmi dary, které jsme dostali jako duchovní – jáhni a kněží sloužit jeden druhému a tím k prospěchu církve. Dar podle apoštola znamená konkrétní službu a úkol, ať již se jedná o vyučování nebo diakonii. „Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.“
         Z uvedených darů a služeb, o kterých apoštol mluví, se zastavme u toho, který znamená stát v čele. „Kdo stojí v čele, ať je horlivý.“  Ve 12. kapitole 1. listu do Korintu je uvedena služba „řízení církve“ (řecky kybernesis – doslova kormidelnictví, výraz používaný v oblasti mořeplavby). Tuto úlohu řízení zajišťovali v prvotní církvi starší nebo biskupové. V Bibli kralické jsou označováni jako „správcové“. Na naší konferenci duchovních Církve československé husitské se otevřou úvahy a diskuse o řízení náboženské obce, vikariátu, o pastoračním vedení skupin. Každá funkce vedení či řízení má dvojí stránku. Tou první je zvládnout požadované tak, aby byl zajištěn řádný chod. Současně je potřebné ve funkci přinést něco nového a vlastního. Tento obecný požadavek lze vztáhnout i na nás duchovní. Při nástupu do služby duchovního či faráře je třeba osvojit si a zvládnout požadované úkoly – a není jich málo – a na druhé straně přinést něco vlastního, osobitého, tvořivého. Kdyby člověk nic nového, nic navíc nechtěl přinést a konal jen to, co má a co se od něho v minimální míře požaduje, upadne do šedé rutiny a dostane se do profesionálního stereotypu. Kdyby se naopak snažil přinášet jen stále nové a nové podněty, nápady, projekty, ale nedokázal by zvládat základní povinnosti farnosti, vede to ke zmatku, nahodilosti a také to není k prospěchu církve. Jak v náročném pastoračním úkolu odpovědnosti za církev obstát a svou službu konat věrně? To je otázka, kterou si musíme neustále klást, ať jsme v prvních letech služby nebo máme již za sebou zkušenosti několika desetiletí kněžství. Jeden známá a uznávaná osobnost, na dotaz, co je potřebné u vůdcovské osobnosti, odpověděl takto: nadhled, spjatost s lidmi a určité zásady a principy – myslel tím morální. Můžeme to také převést do našeho duchovenského povolaní a pastoračního vedení církve. Nadhled – to je trvalý duchovní život, kterým získáváme potřebné perspektivy, abychom nepropadali malomyslnosti a beznaději. Spjatost s lidmi - to je zájem o druhé, o jejich starosti a názory. A to třetí – zásady a principy - ty hledáme a nacházíme v evangeliu a v osobním vztahu víry ke Kristu.
         Sestry a bratři, ať je i toto společné setkání příležitostí k zakoušení a prožití toho, že patříme i přes rozdílnosti k jednomu živému Kristovu tělu a jeden druhému můžeme a máme podle svých obdarování sloužit. Amen. 
        

 



Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 22.09.2009 01:12 zobrazeno: 3528x


Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Husitská teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus