Promluva při rozloučení se sestrou ThDr. Jiřinou Kubíkovou farářkou CČSH a profesorkou na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze

Biblické texty: Kazatel 12,6-7; Janovo evangelium 11,25

Sestry a bratři,

přišli jsme dnes poděkovat Bohu Stvořiteli a Pánu našich životů za život a službu sestry profesorky Jiřiny Kubíkové, která od nás odešla ve věku nedožitých 90 let. Zemřela dva dny před svými 90. narozeninami.  

Narodila se 8. února roku 1930 v Praze. Její dětství i mládí je spjato s náboženskou obcí Církve československé husitské v Praze – Vinohradech, kde přijala svátost křtu i svátost biřmování. Zde prošla výukou náboženství a sama se později aktivně podílela jako laická učitelka na vedení dětských skupin v rámci Nedělní školy vinohradské náboženské obce. Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze – Karlíně vstoupila do bohoslovecké koleje CCŠ(H) a v roce 1949 začala studovat na Husově evangelické bohoslovecké fakultě v Praze a od roku 1950 na nově zřízené Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze. Po absolvování studia přijala v roce 1953 svátost kněžského svěcení z rukou biskupa-patriarchy Františka Kováře. Nastoupila do náboženské obce v Karlových Varech, kde mohla poznávat pastorační práci v pohraničí. Později vykonávala svou duchovenskou službu v náboženských obcích v Praze. Také zde v Praze – Holešovicích působila jako duchovní. Měla možnost pokračovat ve svém studiu v zahraničí, když se nakrátko uvolnily politické poměry. V roce 1969 získala roční stipendium v Británii. Z rodinných důvodů se však po třech měsících vrátila zpět do Prahy, kde se starala po smrti svého tatínka o svoji nemocnou maminku. V roce 1973 obhájila disertační práci s názvem „Pastorální psychologie“ a získala doktorát teologie. V letech 1976-1977 pracovala v I. odboru v ústředí církve. Od roku 1980 vyučovala na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze, nejprve jako docentka a od roku 1982 jako profesorka až do roku 1990, kdy odešla do důchodu. Věnovala se pak psaní četných publikací.

Patří mezi odborníky na náboženskou pedagogiku a katechetiku v Církvi československé husitské, kterými jsou dr. Rudolf Urban nebo prof. Rudolf Horský. Jako pedagožka se na Husově československé bohoslovecké fakultě věnovala vedle katechetiky i dalším oborům praktické teologie, jakými jsou homiletika – nauka o kazatelství nebo poimenika – nauka o pastorační práci. Je z řady učitelů profesorů Husovy československé bohoslovecké fakulty, kteří vyučovali před rokem 1990, a kteří již odešli na věčnost, jako Milan Salajka, Vladimír Kubáč, Zdeněk Sázava, Anežka Ebertová i Zdeněk Kučera. Je z té generace našich učitelů, kteří vedli ve své době zápas o víru, o teologii a o církev.

Sestra prof. Kubíková se věnovala i praktické přípravě kázání – nás tehdejších bohoslovců. Vedla své studenty v přednáškách, seminářích i konzultacích k důkladné práci s biblickou konkordancí, slovníky i výkladovou literaturou. Vyžadovala i pečlivě písemně vypracovaná kázání po stránce obsahové i formální. Zde v Husově sboru v Praze Holešovicích – v osmdesátých letech minulého století se konaly studentské bohoslužby, kterých se zúčastňovala a bedlivě a kriticky sledovala výkon začínajících kazatelů a kazatelek. Podle toho, do které lavice zde si sedla, jsme tušili, jak asi kázání a jeho přípravu hodnotí. Když seděla vpředu, věděli jsme, že je spokojena. Když si sedla doprostřed, tak bylo kázání ještě celkem uznatelné. Ale když seděla v poslední řadě, bylo tím zřejmé, že s přípravou a přístupem studenta ke kázání není spokojena. Zabývala se důkladně historií kazatelství i metodikou, jak kázání připravovat. Vydala dějiny křesťanského kázání ve dvou svazcích i metodickou příručku pro kazatele s názvem „Kažte evangelium.“ Zpracovala také příkladovou sbírku pro kazatele, která vyšla s názvem „Živá je řeč Boží.“

Sestra profesorka byla vždy velmi pečlivá a důkladná ve své církevní a učitelské práci a službě. To se projevilo zvláštním způsobem i v tom, že si zvolila místo i biblické texty pro své vlastní pohřební rozloučení. Chceme jí v tomto jejím přání vyhovět. Místem je tento Husův sbor v Praze – Holešovicích, ke kterému měla vztah. Biblické texty si zvolila dva. První je ze Starého zákona z knihy Kazatel z 12. kapitoly verše 6. a 7.: „Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ A druhým textem je Ježíšův výrok o vzkříšení a věčném životě z 11. kapitoly Janova evangelia: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije, a věří ve mne, neumře navěky“ (J 11,25).

Biblický oddíl ze Starého zákona začíná výzvou „Pamatuj“. Týká se naší lidské paměti, naší schopnosti myslet na to, co je důležité. V čase stáří má však člověk problémy s pamětí. Neví, co bylo včera, ale zato si pamatuje podrobnosti ze svého mládí. Měl jsem možnost při návštěvách hovořit se sestrou profesorkou. Dlouho jí byla dopřána duševní svěžest a bystrost. Do podrobností mně vyprávěla události ze svého mládí, ze života v církvi i z jejího působení v začátcích své duchovenské služby. Ale s jejím věkem přece jen v posledním čase nastávaly trochu potíže s pamětí. Člověk může zapomenout na mnohé a z paměti se nám časem mnohé vytrácí. Ale na Boha člověk zapomenout nemá. Sestra profesorka na něho nezapomněla. Celý svůj život žila před ním, před jeho tváří. Žila před ním a s ním svůj život, možná navenek skromný, ale vnitřně určitě bohatý. Toto bohatství byla její víra v toho, který je náš Stvořitel, plný zázračné moci, ale i náš milující Otec. 

V knize Kazatel je ve 12. kapitole uvedena výzva „Pamatuj na svého Stvořitele“ dvakrát. Nejprve zaznívá na začátku v souvislosti s mládím a pak podruhé ve spojitosti se stářím a smrtí. „Pamatuj na svého Stvořitele ve svém mládí!“- „ve své mladosti“, jak je uvedeno v Bibli kralické (Kaz 12,1). V knize Kazatel je připomínáno, aby člověk pamatoval na Boha již od svého mládí. Sestra profesorka se věnovala předávání svědectví víry dětem a mladé generaci, vedla jako farářka děti a seznamovala je s příběhy Bible a základy křesťanské víry. O tom, že je třeba začít s náboženskou výchovou u dětí, věděl dobře Jan Amos Komenský – bratrský biskup a učitel národů.  Sestra profesorka si však zvolila pro tuto chvíli výzvu z knihy Kazatel v souvislosti se stářím a koncem lidského života. Obě dvě výzvy z knihy Kazatel, jak pro mládí, tak i pro stáří, jsou uvedeny v její knize „Živá je řeč Boží“ v 6. oddíle s názvem „Smrt a věčnost.“ Je zde zařazen též Komenského výrok ze spisu Jedno potřebné: „Žádným způsobem nelze dokonaleji začít než uvažováním o smrti a předsevzetím prožít svůj život v bázni Boží, aby smrt, která po něm přijde, nemohla být špatná“ (Živá je řeč Boží, s. 153). Ve 12. kapitole knihy Kazatel je podána alegorie stáří (Kaz 12,2-5a) a smrti (Kaz 12,5b-7, které jsou líčeny básnickým způsobem různými obrazy a přirovnáními. Přetrhne se stříbrný provaz, rozbije se zlatá mísa a roztříští se džbán a nebude možné již čerpat vodu ze studny. Zastavme se u obrazu studny, či čerpání vody ze studny. Tuto studnu můžeme chápat jako zdroj vědění, jako zdroj dobra a jako zdroj Boží milosti. Z této studny můžeme čerpat po celou dobu během svého pozemského života. Ale jakmile se obrazně řečeno „rozbije džbán a kolo studny“, již to možné není. Jen v tomto čase, který je nám zde vyměřen a darován můžeme čerpat z této studnice a nabírat do svého džbánu. Jak čerpala z této Boží studny vědění, dobra a milosti sestra profesorka Kubíková? Jak využila svůj čas, který jí byl zde dopřán? Ona rozdávala poznání ze studnice Boží moudrosti ve svých kázáních, v přednáškách, ve svých knihách. Ona čerpala z Boží studnice dobro, které předávala druhým. Ona čerpala ze zdrojů Boží milosti, která činí člověka vděčným. Jak to vyjadřuje i její text jedné z písní, kterou máme zařazenou v našem Zpěvníku: „Jak jen se odvděčím, co lze ti Bože, dát za dary, které stále smím z tvých štědrých rukou brát. Tys život daroval, tys k obživě dal zem, od tebe člověk moudrost bral a bere každý den“ (Zpěvník CČSH č. 102, 1. a 2. sloka).  

Biblický text, který si zvolila sestra prof. Kubíková pro tuto chvíli, je zakončen výpovědí: „A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ Lidský život, který má velkou hodnotu, je přirovnáván vzácným předmětům z drahých kovů zlatu a stříbra, ale který se přesto neubrání křehkosti a zániku. Člověk ve své velikosti a hodnotě je prach, jak k tomu odkazuje slovo k člověku z 1. knihy Mojžíšovi: „Prach, jsi a v prach se navrátíš“ (Gn 3,19). A přesto je zde i v této výpovědi obsažena velká naděje, neboť lidské tělo sice podléhá smrtelnosti, ale duch se vrací k Bohu. Smrt je zde charakterizována nejen jako zánik pomíjivé stránky našeho lidství, ale také jako návrat k Bohu. „A duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ Slyšíme zde o návratu k Původci a Dárci života, který je všemocný a který je zdrojem života a který má v moci i vzkřísit. Jak nás o tom ujišťuje i Ježíš, neboť on se smrtí navrátil k Otci (J 16,28), aby nám u něho připravil místo (J 14,3).  Ježíš Kristus je tím, na kom se projevuje slavně moc vzkříšení, a kdo má moc vzkřísit a darovat nový život. Vírou v něho byla prostoupena služba naší sestry Jiřiny Kubíkové i čas jejího pozemského života. Kéž jí Pán otevře dveře svého království a přijme ji do věčného domova své lásky! 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 05.03.2020 02:06 zobrazeno: 435x