„Prozpěvujte Bohu, pějte žalmy jeho jménu,
upravujte cestu tomu, který jede pustinami.“
Sestry a bratři,
opět je zde předvánoční atmosféra. Na náměstí našich měst se vztyčují stromy. Všude je plno světel, ozdob, hudby a vůní. To je jedna stránka předvánočního času. Dovedou to ocenit a prožívat zejména děti. Na nás dospělé se v tomto čase přilepí snadno nervozita. Znepokojuje nás všechno to, co do svátků a do konce roku se nám nepodaří stihnout. To je ta druhá stránka této doby. Může se stát, že Vánoce se změní přesně v pravý opak toho, čím mají být - svátky zklidnění, rozjímání, radosti a dobrých vztahů. Aby nedošlo ke ztrátě smyslu Vánoc, musíme tomu čelit. Zabránit tomu můžeme tím, že budeme skutečně prožívat advent jako čas vnitřní přípravy.
„Adventus“, advent znamená přicházení, příchod. S adventem je spojena biblická postava Jana Křtitele. On je tím, kdo upozorňuje, že někdo přichází. Říká: „Za mnou přichází někdo, kdo je silnější než já“ (Mk 1,7). Za Křtitelem přichází ten, který je mocný a svatý. Prorok Jan oznamuje, že do světa vstupuje Král, kterým není nikdo jiný než samotný Bůh v Ježíši Kristu. Jak slyšíme v Žalmu 68.: „Upravujte cestu tomu, který jede pustinami. Hospodin je jeho jméno.“(v. 5). I když již přišel do našeho světa před dvěma tisíci lety jako bezbranné dítě a trpící služebník, víra vidí jeho moc a slávu, která bude teprve v plnosti odhalena a poznána v budoucnosti. O to jde v adventní době i dnes, připravit se na příchod Krále, jak nás k tomu vybízí Jan Křtitel.
Výrazem této přípravy na příchod Božího království byl v Janově době křest. Jan se jmenuje doslova Ponořovatel, protože úkon jeho křtu měl podobu ponoření celého člověka a procházení řekou. Lidé za Janem chodili, aby přijali tuto očistnou koupel. „Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu ... a dávali se od něho křtít v řece Jordánu“ (Mk 1,5). Křesťanská církev zřejmě přejala křest od Jana a z židovských očistných rituálů, a křest se stal jednou ze svátostí. Posvátné obmytí činí člověka novým, znovuzrozeným. Ale už v době Jana Křtitele vidíme nebezpečí formálně přijímaného křtu. O tom nám podává svědectví evangelista Matouš (3,7nn). K řece Jordánu nepřicházeli jen ti lidé, kteří toužili po Bohu, kteří upřímně chtěli změnit svůj dosavadní život a učinit jej kvalitnějším a smysluplným. Ke křtu přicházeli také někteří sebeuspokojení farizeové, o nichž víme, že jejich zbožnost byla znehodnocována pokrytectvím. Mysleli si, že když se nechají od Jana v řece Jordánu pokřtít, tak že automaticky již mají pojištěný vstup do Božího království. Ale to je velké zjednodušení. Farizeové se mýlili, když si to mysleli. A klamou se i všichni ti, kteří si myslí, že stačí přijmout křest a tím se stane člověk automaticky dobrým křesťanem. Dítě je přineseno ke křtu, je pokřtěno a tím jakoby to skončilo. Náboženská a společenská povinnost je splněna. Kolik bylo a je takto formálně přijatých křtů! Ale v Novém zákoně se jasně ukazuje, že se v případě křtu jednalo o vědomou víru. V čase Jana i později v prvokřesťanské církvi přijímali křest dospělí. Jestliže v křesťanské církvi jsou křtěny děti, pak je třeba zdůraznit, že k tomu patří výchova, vyučování a vedení k víře. Křest je záležitostí celého života a jeho směřování. Milost křtu je veliká, ale mohla by být bez života z víry promarněna. Proto je advent vhodnou dobou zamyslet se také nad tím, jak je to s naším křtem, který jsme přijali již dávno nebo před krátkým časem anebo teprve o něm uvažujeme. Je to příležitost zamyslet se nad tím, jak je to se křtem našich dětí. Zda naplňujeme to, co jsme slíbili v křestním slibu, a nezabraňujeme dětem v setkání s duchovními hodnotami.
V Janově době předcházela křtu touha po proměně. O lidech, kteří přišli k Jordánu, je řečeno: „Vyznávali své hříchy“ (Mt 3,6). Jestliže křest je jedinečným, neopakovatelným jednáním a znamením, pak touha po proměňování života má být neustálá. Apoštol Pavel nás vyzývá: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli“ (Ř 12,2). Proto nás adventní doba přivádí k zamyšlení nad sebou. Patří k ní pokání společné i osobní. Máme se pokusit vidět sebe tak, jak nás vidí druzí a jak nás vidí Bůh. Máme si uvědomovat a rozpoznávat to, čím druhým znepříjemňujeme život. Jsou to možná maličkosti, ale z nich se život skládá. Třeba si již uvědomujeme, že bychom něco měli ve svém životě změnit a zlepšit, ale nemáme k tomu sílu. Prosme za to Boha, aby nám tuto sílu dal.
Jaká bude letos naše adventní příprava, jak prožijeme čas před Vánocemi i během nich? Najdeme si čas na psaní vánočních přání lidem, které by to potěšilo? Nebo si řekneme: „Na to letos nemám čas a také stojí to moc peněz“? Najdu si čas pro blízké z rodiny i pro sestry a bratry z církve? Dokážeme vytvořit dobrou atmosféru ve svých domovech a ve svých sborech nasloucháním druhým, vyprávěním, zpěvem a hudbou? Nezapomeneme na osamocené? Najdeme si ve svém svátečním programu dostatek času pro shromáždění církve, kde zaznívá vánoční evangelium a nabízí se nám Ježíšova blízkost ve svátosti a společenství věřících sester a bratří? Je advent. Kéž využijeme tento zvláštní a jedinečný čas k vnitřní duchovní obnově nás duchovních i laiků v husitské církvi, vždyť Boží spravedlnost i milost přicházející k nám v Ježíši Kristu je blízko (Fp 4,5).
bratr patriarcha
Tomáš Butta
Helena Bastlová publikováno: 23.07.2009 03:50 zobrazeno: 3551x
Patriarcha
- program |
Diecéze
- Brno |
Facebook