O třech táborských hejtmanech – Janu Žižkovi, Prokopu Holém a Janu Roháči z Dubé

01.10.2016

Historické ohlédnutí při setkání u Památníku Jana Žižky z Trocnova v Sudoměři u příležitosti 592. výročí úmrtí Jana Žižky - 1. říjen 2016

Vážení přítomní, vzácní hosté, dámy a pánové, sestry a bratři!

Ve svém historickém ohlédnutí a zamyšlení se zaměříme na tři táborské hejtmany – Jana Žižku, Prokopa Holého a Jana Roháče z Dubé.

Jan Žižka je spatřován a vyzdvihován jako typ vítězného vojevůdce. V jeho případě šlo o zvláštní schopnost bojové taktiky a též o kázeň vojáků řídících se etickými zásadami. Žižka byl však také diplomatem a politikem. Pro něho byl více zájem celku nad zájmy stran a skupin. Jeho prozíravé politické usilování zajišťovalo určitou jednotu husitství. Oporami husitství byl jihočeský Tábor a východočeský Hradec Králové, bratrstva, která Žižka spojoval. A také přispěl ke spojení s Prahou, či smíření a společnému jednotnému postupu bez ohledu na názorovou různost. Žižkou vedená vojska zasadila opakovanou porážku vojskům Zikmunda Lucemburského, a tím bylo oslabeno jeho postavení. Žižka tak vytvořil pozice pro husitskou reformu po stránce obranné a politické. Jeho odchodem, jeho smrtí v roce 1424 tato vybojovaná pozice byla citelně otřesena.

O Žižkovi je toho známo poměrně dost, naproti tomu o dalších táborských hejtmanech toho není příliš známo, většinou jen jméno nebo, kdy zahynuli a ve které bitvě. Výjimku tvoří Prokop Holý a Jan Roháč z Dubé, kteří stáli v čele bratrských vojsk v dalších letech po smrti Jana Žižky.

Žižka byl nižší šlechtic a voják. Prokop Holý byl knězem. Pocházel z Prahy a dostal se pro blízkost věroučných a liturgických názorů mezi tábority a dosáhl časem v Táboře vůdčího postavení jako zdatný politik. Stal se hejtmanem. V roce 1431 se konal v Praze sjezd pražských a táborských bohoslovců. Pražští mistři v čele s Janem Rokycanou kritizovali táborské kněze, kteří se stali hejtmany. Kněží neměli podle nich vstupovat do politiky. Podobné názory zastával dříve Mistr Jan Hus, že kněz nemá disponovat světskou politickou mocí, ale má se věnovat duchovnímu životu a kazatelskému poslání. Kritika pražských mistrů byla zaměřena právě proti Prokopu Holému. Je však třeba říci, že kněz Prokop nevzal do ruky zbraň a nenosil brnění. V bitvě se chránil jen silným kabátem. Táborští kněží si nechávali narůst vousy. Prokop vous nenosil, a proto byl nazýván „Holý“. Prokop byl obratným politikem, který hledal smír a dohodu. Účastnil se i jednání v Basileji, kde byla dopřána možnost husitským bohoslovcům vést rozhovory o čtyřech artikulech s představiteli církevního koncilu. Při jednání se zástupci koncilu v Praze roku 1433 Prokop ve své řeči uvedl: „Neseme břemeno války věru jen proto, abychom vymohli blaženým těm pravdám uznání v církvi Boží a mohli tak dojít štěstí míru a dobrých dnů, z nichž vzejde v církvi jednota, bratrská láska, náprava mravů a i vše ostatní s pomoci Boží“. Když se však jevilo, že jednání skončí nezdarem, rozhodl se Prokop požadavky prosazovat vojenskou mocí – obležením katolické Plzně. V té době již se projevovaly spory mezi hejtmany, morálka vojska poklesla a Prokopovi bylo vytýkáno, že nežije skromným a chudým životním stylem. Došlo k jeho sesazení. Schylovalo se k porážce polních vojsk. Táborská vojska neměla porozumění pro ústupky s ohledem na potřeby státu jako celku. Prokop Holý, který by byl schopen zohlednění zájmu celku země, již neměl žádný vliv. Situaci se nepodařilo vyřešit smírem a mezi mrtvými na bojišti v bitvě u Lipan roku 1434 skončil i Prokop Holý, nazývaný též Veliký.

Dalším z táborských hejtmanů byl Jan Roháč z Dubé. Byl šlechticem a vojákem z povolání. S Janem Žižkou ho pojilo přátelství. V bitvě u Lipan byl zajat a později jako šlechtic se dostal na svobodu. Snažil se obnovit sílu radikálního táborství a vypověděl poslušnost králi Zikmundovi Lucemburskému. Uchýlil se na hrad Sion, který si nechal vybudovat jako hejtman Čáslavi a Kutné Hory. Žil již v jiném čase, než byla doba Žižkových vítězství. Na svém hradě Sionu byl zajat a následně v Praze popraven. Jeho poprava rozhořčila husitské Čechy. Zachoval věrnost svého přesvědčení i v proměnách doby až do konce.

Připomenutí vůdčích postav husitské doby – Jana Žižky a jeho pokračovatelů – nám odkrývá jejich charakterové rysy a životní postoje v dramatických situacích historie. Ukazuje se důležitost zájmu celku, nad zájmy osobními či skupin a stran. Tyto postavy doby husitské také prokazují věrnost zásadám a hodnotám, které mají nadčasovou platnost. Snažili se žít svůj život ve vztahu k hodnotám, které mají trvalejší charakter. Souhrn těchto vyšších hodnot označovali husité slovem Boží pravda. Proslulý výrok „pravda vítězí nade vším“ je připisován anglickému diplomatovi a bohoslovci Petru Paynovi, který ač cizinec se stal prosazovatelem husitské reformace. Právě on ve své řeči ke králi Zikmundovi Lucemburskému objasňuje, že husité nevedli války pro sebe nebo kvůli zisku, nýbrž pro pravdu, která obsahuje v sobě vítěznou moc. Této přesahující hodnotě dal do služby své schopnosti i Jan Žižka, kterého si připomínáme v tomto říjnovém čase v Sudoměři a na dalších místech.

Tomáš Butta 

Říjen L. P. 2016

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 05.10.2016 02:52 zobrazeno: 1731x