Sk 2,1-6 Gn 1,2; J 14,16-17 Duch naplňuje dům a apoštoly

Svatodušní kázání – květen 2007

Sestry a bratři, dnešní neděle je Hodem Božím svatodušním a to je důvodem, že naše pozornost se soustřeďuje k Duchu svatému. Ponořme se do biblických obrazů, pokusme se pochopit znamení této duchovní skutečnosti.
 Kde najdeme v Bibli první zmínku o Duchu svatém? Je to hned na samém začátku Bible v 1. knize Mojžíšově zvané Genesis, kde čteme: „Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel Duch Boží“. Prázdná země, hluboká propast, neprůhledná tma – to všechno vyjadřuje nicotu a nehybný smrtelný klid, kde chybí jakýkoliv projev života. Ale nad tím se vznáší Duch Boží. Hebrejský výraz rachaf  znamená doslova kmitání (Jan Heller, Stezka ve skalách. Praha 2006, s. 151). Bůh vše uvádí do pohybu. Duch je pohyb, zdroj pohybu. Duch se vznáší. Vznášení vyvolává představu letícího ptáka, holubice. Ta je v křesťanském umění právě obrazem Ducha svatého. Letí, vznáší se, mává křídly v pravidelných intervalech. Život je v neustálém pohybu, dění, probíhá současně v určitém rytmu, tak jako pro nás je život spojen s pravidelným vdechováním a výdechem, tak jako nám pravidelně pulzuje srdce a ani si to běžně neuvědomujeme. Vyznáváme ve svém krédu: „Věříme v Ducha Božího, jenž od věčnosti do věčnosti vše oživuje.“
 Nejznámější biblická zpráva o působení Ducha Božího je však zapsána v Novém zákoně v knize Skutky apoštolů. Tento příběh je připomínán právě na Hod Boží svatodušní. Duch, kterého Ježíš slíbil, naplnil dům a celé shromáždění, naplnil i apoštoly – každého jednotlivě.
 Opakem domu nenaplněného Duchem je prázdný dům. Je to taková stavba, ve které není život nebo ve které působí a soupeří mezi sebou všechny možné duchovní síly (L 11,24-26), ale není v ní Duch Boží lásky, porozumění a pokoje. Dům může být veliký a nákladně zařízený. Lidé mohou zbudovat velký chrám, mohou stavět velikou věž, jako byla babylónská, ale co je to všechno platné, když není naplněn Duchem. Dům je pak prázdný a člověk se ocitne v samotě a odcizenosti sobě i druhým, padají na nás všechny stěny. Chrám je jen pozůstalostí minulosti, ale nikdo ho nevyhledává. A pyšná věž zůstala nedokončena a rozpadá se, neboť si lidé přestali rozumět a vzdálili se od sebe. Ale zcela jiný byl dům v Jeruzalémě – večeřadlo, kde se scházeli apoštolové, učedníci a s nimi i ženy (Sk 1,13-14). - Setkáváme se u příležitosti výročí tohoto sboru – dřevěného kostela v Blansku. Je to místo, kde působí a projevuje se Duch. Je to místo, které se stává útulným duchovním domovem pro mnohé; místem, kde se setkáváte k bohoslužbám, ke svátostem, k různým příležitostem. Je to prostor prosycený hlubokou vírou pravoslavnou i husitskou a všech křesťanů, kteří sem s úctou k Bohu přicházejí. Je to místo, kde se setkává starobylá tradice s přítomným životem. 
 Duch naplnil nejen dům, ale také apoštoly. Spolu s vanutím větru je dalším symbolickým znamením Ducha oheň. Hovoříme o plamíncích, ohnivých jazycích. Když přemýšlíme o svatodušní události, tak si vybavujeme staré umělecké znázornění této scény, kde Duch je znázorněn jako plamínek nad hlavou každého z apoštolů. Všechny plamínky jsou podle této představy úplně stejné, jeden jako druhý. Jsou od sebe k nerozeznání a nemění se. Jenomže oheň plápolá, oheň se hýbe, oheň je neustále v pohybu, mění tvar. V knize Skutky apoštolů čteme, že nad každým z apoštolů spočinul jeden plamének. Tím je řečeno, že každý z apoštolů a učedníků má zcela zvláštní dar Ducha. Nemají všichni úplně stejný. Duch je jeden a přitom působí rozmanitě. Každý věřící má své specifické obdarování. Sestry a bratři, milí biřmovanci, i ve vašem případě máte každý svůj zvláštní dar, který je třeba rozpoznat, chránit a rozvíjet. Být nositelem Ducha znamená stát se opravdu svobodným, opravdu stát se sám sebou ve své vlastní jedinečnosti (Kalistos Ware: Cestou ortodoxie. Praha 1996, s. 108).
Ještě se vraťme k obrazu větru a vanutí. Ježíš řekl: „Vítr vane, kam chce“ (J 3,8). Tak je to i s Duchem. Obraz větru vyjadřuje svobodu Ducha, jeho neuchopitelnost, nezachytitelnost, nemožnost se ho jakkoliv zmocnit a manipulovat s ním. Duch se projevuje svobodně. Přesto nás tento Duch nevede k libovůli, nepřivádí nás na scestí a k prázdnotě. Naopak přemáhá naši libovůli a přetváří nás svou láskou. Duch nás vede správným směrem a dává nám trvalý smysl. Vznáší se nad prázdnotou a temnotou našich životů. Když prožíváme prázdnotu, dává nám plnost. Když jsme ponořeni do tmy, dává nám světlo. Spolu s biřmovanci o tuto stálou živou Boží přítomnost prosme. Ať naplňuje dům církve i každého z nás svými dary. Amen.

                                                                   Tomáš Butta patriarcha

Tomáš Butta

Ivo Vacík publikováno: 31.05.2007 09:41 zobrazeno: 4233x