Gn 18,16-33 ABRAHAM SE POSTAVIL PŘED HOSPODINA

Kázání při studentské bohoslužbě 14. 3. 2007 s předáním publikace Znamení smlouvy – T. B.

Zdravím vás všechny, vážení studenti, učitelé Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy, sestry a bratři. Ke studentské bohoslužbě se setkáváme uprostřed postního času. V  závěru dnešního shromáždění bude předána publikace manželů Kubáčových s názvem Znamení smlouvy a s podtitulem Zamyšlení nad knihou Genesis. Kdo měl možnost osobně se setkávat s bratrem prof. Vladimírem Kubáčem, poznal v něm nejen odborníka na Starý zákon, ale především pokorného Hospodinova vyznavače. Při jeho přednáškách ožívaly starozákonní biblické příběhy, postavy nabývaly realistických rysů a poselství dávných událostí se pro člověka současné doby stávalo zřetelnější a jasnější. Jakmile se začala připravovat tato bohoslužba, věděl jsem, že základem dnešního zvěstování má být jeden ze starozákonních příběhů. Ale jaký? Vždyť kniha Genesis je pro kazatele všech dob nevyčerpatelnou inspirací od první stránky až do poslední, od stvoření, pádu člověka, potopy, babylónské věže, přes praotce až k Josefovi v Egyptě. Čas postu, ve kterém se nacházíme, nás upozorňuje na lidský hřích. Je to základní biblický a teologický pojem, který nelze nahradit  slovem porucha chování či omyl. Neboť náš život je prožíván v odpovědnosti vůči Bohu. Božímu spravedlivému posuzování je vystaven celý náš život, církev i společnost. Do této postní doby zapadá velmi dobře příběh o Abrahamovi, který prosí Hospodina za záchranu dvou měst v jordánském údolí.  Na tuto událost se tedy zaměříme.
 V knize Genesis čteme: „Abraham zůstal stát před Hospodinem.“ Postní čas je výzvou k zastavení. Jsme stále v nějakém shonu, pohybu a myšlenkové i pracovní aktivitě. Jenomže, co je platné člověku, že získá celý svět, ale své duši uškodí? (Mk 6,32). Máme být schopni se zastavit. Zůstat chvíli stát. Ale nejde jen o zmírnění našeho životního a pracovního tempa, které stále graduje, o jakousi relaxaci, ale o zastavení ve smyslu postavit se v modlitbě před Hospodina. Za co se Abraham modlí? Není to osobní modlitba se soběstřednými prosbami a přáními, ale naopak přímluvná modlitba a prosby za druhé. V tom je Abrahamova velikost. On se staví mezi selhávající hříšné lidi a soudícího Boha. Modlí se za záchranu dvou měst v jordánském údolí. Neprosí jen za někoho, za pár vybraných a jemu sympatických lidí, ale za všechny. Jak to vyjádřil bratr prof. Vladimír Kubáč: „Ač si je Abraham vědom své nicotnosti, přesto se odvažuje vést před Boží tváří zápas na záchranu všech“ (Znamení smlouvy, cit. s. 42). To má být i náš modlitební postoj, jak jsme k tomu vybízeni v 1. listě Timoteovi: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi“ (2,1). Za všechny lidi – i za ty, kteří jsou našimi nepřáteli (L 6,28). Vidíme tento postoj a projev modlitby již u Abrahama a v plnosti v přímluvné modlitbě a oběti kříže Ježíše Krista – Božího Syna.
 Ve starozákonním příběhu nedochází ke zjednodušení lidského hříchu a k falešnému pochopení Boží milosti. Abraham se přimlouvá za jordánská města, prosí za jejich obyvatele. Je však řečeno, že jejich „hřích je tak těžký“. Na první dojem působilo jordánské území jako úrodná oblast, města byla v rozkvětu, ale uvnitř bylo něco v nepořádku. Co se myslí tím těžkým hříchem? Hřích jako takový je porušení smlouvy s Bohem, nerespektování jeho řádu a vědomé činění zla. Ve středověku se rozlišovaly hříchy těžké a všední. Setkáváme se s tímto rozlišováním i u mistra Jana Husa. Hřích lehký neboli všední nezbavuje Boží milosti, naproti tomu těžké neboli smrtelné hříchy zbavují Boží milosti a vedou k věčnému odsouzení. Mezi těžké neboli smrtelné hříchy patří pýcha, hněv, závist, smilstvo, obžerství, lenost a lakomství. Ačkoliv tento souhrn v počtu sedmi není nikde v Písmu uveden, přesto všechny tyto podoby lidské porušenosti se v něm vyskytují. Sedm smrtelných hříchů aktualizoval pro dnešní dobu Mahátmá Gándhí. Jsou jimi bohatství bez práce, požitek bez svědomí, vědění bez charakteru, obchod bez morálky, věda bez lidskosti, náboženství bez oběti a politika bez principů.
 Písmo svaté nám umožňuje nahlédnout do důvěrného rozhovoru mezi praotcem Abrahamem a Hospodinem. Abrahamova přímluvná modlitba za jordánská města nám připomíná smlouvání. Překvapuje nás, že Hospodin je ochoten s Abrahamem smlouvat. Zachrání města, jestliže uprostřed porušenosti se najde někdo, kdo je spravedlivý, nevinný. Ale najde se tam vůbec někdo? A tak se počet postupně snižuje. V jordánských městech se nenajde ani 40 ani 30 ani 20 ani 10 spravedlivých. Nenašel se nikdo, kdo by svým životem a jednáním před Bohem obstál. Co vlastně svou modlitbou mohl Abraham dokázat? Města neunikla svému soudu, ale přesto Bůh později zachraňuje alespoň nerozhodného Lota a jeho blízké. Možná právě Abrahamova modlitba měla význam pro Lotovu záchranu (Gn 19,15-16).
Abychom my mohli obstát, potřebujeme přímluvce. Tím je Ježíš Kristus, který se staví podobně jako Abraham mezi nás a spravedlivého Boha. On je naším pravým přímluvcem a prostředníkem (2 Tm 2,5), který se za nás přimlouvá (Ř 8,34). Tak jako se přimlouval za apoštola Petra, aby jeho víra neselhala a jeho služba nebyla pohoršením, ale k prospěchu církve (L 22,31-32). On i nás chce skrze své slovo a svátost večeře Páně posilovat v duchovním zápase s naší vlastní porušeností a chránit před zlem působícím v tomto světě. Vždyť Pán je věrný; on nás posílí a ochrání od zlého (2 Tm 3,3). Amen.

Tomáš Butta

Ivo Vacík publikováno: 16.03.2007 02:03 zobrazeno: 4708x