Ž 25,1-5 Dej mi poznat svoje cesty

Promluva k začátku adventu – listopad 2020

Sestry a bratři, milí přátelé,

na začátku adventu jsem otevřel Knihu žalmů a četl úvodní verše ze žalmu 25. Není zřejmé, k jaké příležitosti se ve starověku tento žalm v Izraeli užíval, ale pravděpodobně to mohlo být na začátku nějaké slavnosti na počátku nového období či roku.

V křesťanství je tento žalm 25. spojen právě s adventním časem. Je to starobylý introit (vstup), který zaznívá na první adventní neděli.

„K tobě pozvedám svou duši, Bože.“ Slyšíme nejprve o „pozvednutí duše“. V naší Liturgii na začátku také zaznívá: „…neboť duch náš touží povznést se k tobě v zbožné modlitbě.“ Je to pohyb, který se odehrává v našem nitru. Mystikové hovořili o „povznesení srdce“ (Bonaventura, Putování mysli do Boha, s. 59).

Můžeme být o letošním adventu smutní, skleslí, zdeptaní, ale přesto je potřeba se vnitřně „povznést“ v tom pravém slova smyslu. Umět se přes všechno, co prožíváme, přece jen pozvednout nad tuto situaci. Neznamená to však přehlížet běžné starosti, úkoly a problémy, se kterými se musíme vyrovnávat, ale přece jen se máme alespoň na chvíli vymanit z naší vnitřní sevřenosti a uvědomit si náš „přesah“. Máme pozvednout své nitro v modlitbě směrem vzhůru k Bohu. Modlitba znamená, že naše lidství, jeho podstatu – naše srdce otevřeme tomu, co nás přesahuje a co je nad námi.

Toto naše pozvednutí duše směrem k Bohu, který přesahuje všechno, má být spojeno s důvěrou. Tak, jako žalmista vyslovuje svoji pevnou důvěru v Boha. „V tebe doufám.“ Je tak navzdory všemu, co právě prožívá, otevřen něčemu novému, krásnému a dobrému, co Bůh člověku připravil.

Modlitba je spojena s prosbami. I v tomto žalmu se vyskytují mnohé prosby. Zaměříme se na dvě z nich. První prosbou a přáním žalmisty je: „Ať nejsem zahanben.“ Jinými slovy: „Ať nemusím prožít velkou ostudu, nějaké fiasko a naprostý životní nezdar.“ (Druhou prosbou je, aby mu Bůh v životě ukázal svoji cestu, po které má jít, a aby na ní setrval.)

Zakusit nějakou ostudu a trapas není rozhodně nic příjemného. Zde se však nemyslí nějaká komická situace, které se všichni zasmějí, ale myslí se na zásadní selhání člověka. Důvodem k takové nepříjemné trapné situaci může být nedodržení slova, nesplnění úkolu, přecenění schopností a sil, předstírání, že jsme lepšími, než ve skutečnosti jsme. Kéž je k nám Bůh velkorysý, když něco takového ze slabosti činíme!

Horší však je, když lidé jednají úmyslně zle a vůbec se pak za to nestydí. V žalmu je řečeno, že „zahanbeni budou věrolomní“.  Věrolomnost znamená potlačování práva, překrucování pravdy, úmyslné jednání proti dobrým Božím úmyslům, přímo proti Božímu království, které si těžko razí v našem světě cestu. Takové proradné jednání se nakonec nezdaří, před Bohem takoví lidé neobstojí a jejich snahy vyzní naprázdno.

Druhá prosba se týká nalezení správné životní cesty. „Dej mi poznat svoje cesty, uč mě chodit po svých stezkách.“ Slovo „cesta“ se v tomto žalmu vyskytuje velmi často. Hovoří se zde o cestě pravdy (Ž 25,5), o cestě práva (Ž 25,9) a o cestě pokory (Ž 25,9).

Není to však cesta pro dokonalé a bezchybné, je to cesta i pro selhávající a slabé. Bůh nám hříšným ukazuje cestu a dává možnost se vrátit a začít znovu (Ž 25,8).

Co je však na obrazech cesty v žalmu důležité, že je to cesta Boží, ne lidská, a že je to cesta náročná a ne snadná, široká a pohodlná. Výraz, který se zde v žalmu používá, znamená pěšinu, úzkou stezku, malou uličku (srov. Ž 25,4b.10). To je právě ta cesta Boží.

Advent je poselstvím o nové cestě, kterou se Bůh v Kristu vydává k nám, a my se máme po té správné cestě vydat za ním. My lidé jdeme rádi po široké cestě a velké ulici, ale Bůh v Kristu přichází malou uličkou. Proto ho mnozí mohou minout. Kéž se to nám nestane.

Tomáš Butta, patriarcha-správce církve

Marie Jandová publikováno: 28.11.2020 01:02 zobrazeno: 280x